(Zora 1997/9, str. 1—4)
(Viz též In: Josef Smýkal: Čtyři brněnská zastavení, 1997, str. 17—21)
V posledních letech vybudovala Česká unie nevidomých a slabozrakých systém poradenství pro rodiče nevidomých a slabozrakých dětí raného věku. Znamená to, že existuje síť tyflopedických poraden (centrum Rané péče) pro rodiny, které vychovávají NS dítě ve věku od narození do 3—4 let. Institucionálně je toto poradenství zabezpečeno projekty Ministerstva zdravotnictví ČR. Poradna vznikla ze soukromé iniciativy autora tohoto příspěvku v roce 1977. Protože je tomu právě dvacet roků, kdy jsem ji v Brně jako ředitel Základní školy pro NS založil, dovolte mi vrátit se vzpomínkami.
V brněnské Tyflopedické poradně jsem dobrovolně a nad svou pracovní povinnost působil s tehdejší sociální pracovnicí M. Eliášovou. Realizovali jsme to, o čem již několik let uvažovaly školské orgány, ale nenalezly cesty, jak na to. Vyhradily si právo zřídit takovou instituci, ale samy měly zřejmě jiné problémy. Mimoto převládal názor, že za socializmu bude údajně ubývat zdravotně postižených dětí.
Bezprostředním důvodem zřízení poradny byla potřebnost založit mateřskou školu pro nevidomé. Nebylo již možné otálet, bylo třeba jednat samostatně i s určitými riziky, protože do ZŠ nastupovali žáci ve věku deseti let i starší.
Jejich vývoj byl takřka vždy parciálně mimořádně nevyrovnaný a školsky nepřipravený. Riziko spočívalo v tom, že založení každé instituce bylo považováno za výjimečně významnou politickou událost.
Poradna začala pracovat v rámci školy. Školské orgány jsem nepožádal, protože mi bylo jasné, jaké by nastaly legislativní překážky. Úřady se o činnosti Poradny dovídaly postupně s tím, že předpokládaly svůj souhlas s činností, který ovšem nebyl. Poradna nečerpala žádné mzdové prostředky, o to to bylo snazší. Na nějaké herní pomůcky se peníze vždycky našly.
Pracovali jsme výhradně o sobotách. Na návštěvy v rodině neexistovaly finanční prostředky, rodiče s dětmi jsme zvali do prostor školy. Návštěvy v rodině se omezily na Brno a nejbližší okolí.
Nejobtížnějším úkolem bylo zajistit depistáž z oblasti Moravy a Slezska. Navázali jsme spolupráci s oftalmology. Rád je pochválím. Do nově založené mateřské školy (1978) nastupovaly potom děti již připravené. Zkušenosti vlastní i jiné jsem popsal v první české soudobé publikaci v roce 1980. Pracovníci Poradny se tak postupně stávali stále zkušenějšími a také radostnějšími zvláště proto, že jsme pozorovali výsledky své činnosti na žácích mateřské školy. Později se kladné výsledky působení mateřské školy evidentně projevily při vstupu žáka do základní školy.
Tato klidná činnost byla přervána mým odvoláním z funkce ředitele. Ve škole jsem zůstal pracovat jako učitel hudby. Nová ředitelka školy, Z. Plisková, nevytvořila vhodné podmínky a nakonec po změně pracoviště sociální pracovnice mi zakázala vstup do budovy mateřské školy (kterou jsem sám založil) a vedení Poradny mne zbavila.
Z politických důvodů jsem byl dotlačen k odchodu do předčasného důchodu. Za krátký čas jsem usiloval o založení poradny při Svazu invalidů. Dařilo se jen díky tehdejšímu předsedovi krajského výboru Svazu invalidů V. Nejedlému. Od září 1986 jsem se stal vedoucím Tyflopedické poradny, o kterou se staral Městský výbor Svazu invalidů v Brně, ovšem s odmítáním předsedou městského výboru Z. Jelínkem, který byl od začátku proti. Prosazoval neinformovaný názor, že takové poradny mají organizovat školy. Budoucnost dala za pravdu mé koncepci.
Svou práci jsem konal bez nároků na peněžitou odměnu. Sídlem Poradny byly prostory Klubu nevidomých, který jsme založili před lety s později osleplým učitelem F. Novozámským. Činnost se rozvinula do té míry, že jsme s mou spolupracovnicí, snad zdravotní sestrou v důchodu A. Vašířovou, zvali do Poradny stále více rodičů. Na cesty do rodin jsme neměli prostředky. Hračky a herní pomůcky jsme mohli nakoupit.
Na popud Komise přátel nevidomých dětí při ÚV Svazu invalidů jsme pořádali několik skupinových setkání rodičů i s dětmi. Náplní byly jednak besedy, jednak činnost v kroužcích, které vytvořily děti. Pomáhaly pracovnice mateřské školy i studentky. Z odborníků spolupracovala H. Flenerová a O. Čálek. Organizačně vedl J. Cerha.
V roce 1990 došlo k významnému kroku, kdy se konečně podařilo zainteresovat Ministerstvo zdravotnictví ČR, které přijalo projekt ze strany České unie nevidomých a slabozrakých na profesionální poradnu nové koncepce. Nově jmenovaná ředitelka Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně H. Adamczyková Poradnu přijala do prostor mateřské školy, kde se našly nadšené pracovnice, se kterými jsme vytvořili výborný a pracovitý kolektiv.
Bylo nám stále jasnější, že je nutné dojíždět do rodin. Nejdříve jsme používali soukromá auta pracovníků Poradny, koncem roku 1991 jsem zajistil koupi nového vozu, který zaplatila Poradna z vlastních prostředků s podstatným přispěním ústředí ČUNS. Vše se stalo díky souhlasu tehdejšího prezidenta ČUNS J. Stehna. Vzrostl počet pracovnic i evidovaných rodin. Vydal jsem další dvě publikace pro rodiče. Při jejich koncipování a obsahu mi nezištně pomáhal I. Barvič tím, že mi předčítal cizojazyčnou literaturu. Když jsem svou činnost v Poradně koncem roku 1994 končil, měl jsem pocit štěstí ze zdařeného díla. Bylo třeba, abych měl dostatek času pro rozvoj již tehdy existujícího Slepeckého muzea v Brně.
Pro oblast Čechy vznikla obdobná poradna (Raná péče) asi v roce 1987. Trvale jsme si vyměňovali zkušenosti. Postupně byla vytvářena další střediska, která umožňují bližší a častější styk s rodiči. V současné době je síť poraden Rané péče dobudovaná.
Depistáž a vlastní evidence umožňují přímou spolupráci s lékaři i rodiči, kteří návštěvy v rodině přivítali. Naše návštěvy nepovažují ani za porušení rodičovských práv, ani za porušení lékařského tajemství. Poradenskou pomoc vyhledávají.
Významným úkolem je připravit dítě k návštěvě mateřské školy. Snahou by stále mělo být vyhnout se jejich umístění v internátě, zvláště těch nejmenších dětí a školáků. Internát ze svého principu omezuje životní situace a zkresluje tak úlohu člověka ve společnosti. Navíc působí regresivně na vývoj citové stránky osobnosti, mění vztahy k lidským hodnotám duchovním i materiálním. Ke škodě dětí jsou internátní školy stále plné.
Mimořádnou úlohu připisujeme spolužití s vidomými dětmi. Je to kamarádství v okolí bydliště, členství v dětském kolektivu v mateřské i základní škole v místě bydliště. Máme-li úkol integrovat později člověka dospělého, nemůžeme jinak než začít v dětství.
Poradenské dny se konají v sobotu. Jsou na ně zváni rodiče i s dětmi, aby se rodiče našich dětí navzájem poznali a pracovníci poradny mohli postižené dítě vyšetřit, poradit rodičům ve výchově a informovat je i o různých sociálních otázkách. Nejčastěji se setkáváme s podceňováním schopností dítěte. Rodiče mnohdy považují dvouleté opoždění nevidomého dítěte za normální. Nevěnují také dostatečnou pozornost slepeckým zlozvykům (tlačení očí, kývavé pohyby, kroucení hlavou aj.), které většinou vznikají v době nečinnosti dítěte, z pocitu osamělosti, nedostatku projevované lásky a podobně.
Poradenská činnost se v Brně orientuje pouze na rodiny bydlící na Moravě. Rodiče nevidomých dětí bydlící v některém z českých krajů by se měli obrátit na ZŠ pro nevidomé v Praze. Pro úplnost vypisujeme seznam mateřských a základních škol v ČSR:
Mateřská škola pro nevidomé, Loretánská 19, Praha; Mateřská škola pro nevidomé, Veveří 15, Brno; ZŠ pro nevidomé, Loretánská 19, Praha; ZŠ pro nevidomé a slabozraké, Veveří 15, Brno; ZŠ pro slabozraké, Koperníkova 12, Praha; ZŠ pro slabozraké, Litovel; ZŠ pro slabozraké, Opava; Zvláštní škola pro slabozraké, Moravská Třebová.
Po ukončení základní školy mohou absolventi navštěvovat střední odborná učiliště, studovat na ekonomické, zdravotní a ladičské škole, na gymnáziu a konzervatoři. Pracují jako dělníci v družstvech invalidů, telefonní manipulanti, programátoři, učitelé v lidových školách umění, ladiči klavírů apod. Nevidomým absolventům ZŠ je také umožněno vysokoškolské studium těch oborů, kde by mohli najít uplatnění. Dávno již tedy neplatí, že by zrakově postižené děti byly odsouzeny k pasivnímu pobytu v ústavech sociální péče. To by si měli uvědomit zejména rodiče těchto dětí, které správně a odborně orientovanou výchovou mohou významně rozvíjet své schopnosti.