ÚVODNÍ POZNÁMKY AUTORA

Jestliže tato publikace přispěje ke shrnutí a přehledu některých tematických okruhů dřívějšího pojetí tyflopedie — která se u nás vyvíjela v období silného vlivu jedné ideologie — potom byl splněn její úkol, který jsem si zadal. Až nyní vnímám, že výběr témat jsem tehdy volil s ohledem na aktuální situaci a možnosti přístupu k literatuře české a v omezené míře i zahraniční. Přesto jsem, jak doufám, rozvinul českou tyflopedii o gnozeologické, psychologické, sociologické i jiné poznatky. V mnohých, byť už dnes obsahově překonaných případech, jsem narážel na vžité legendy, které jsem se neobával klasifikovat jako mylné, jelikož věci více škodily než prospívaly. Podtrhuji retrospektivní charakter vybraných časopiseckých příspěvků i jiných studií a statí, které by měly odhalit povahu mého tehdejšího a namnoze i současného odborného myšlení. A tak vznikl tento sylabus.

Několik mých přátel ze zájmových i odborných kruhů projevilo přání, abych všechny své časopisecké příspěvky, studie i statě, připravil k jejich knižnímu vydání. Úvodní články k jednotlivým tématům je třeba považovat za studie, které jsou variabilně dále zpracovávány ve dvou či více příspěvcích. Stať by měla být jejich tematickým souhrnem. U některých témat, například u souboru osobností, tomu tak nemusí být. Z takového důvodu je z formálního hlediska tato publikace svým způsobem netypická. Není současná, neodvažuje se stanovit současné úkoly a cíle výchovy, nýbrž shrnuje poznatky z uplynulých padesáti až šedesáti let. Znamená to, že v textu výrazy „v současné době, současný, nynější, dnešní“ apod. se vztahují k datu, kdy byla stať uveřejněna a nikoliv k aktuální době, kdy vychází tato publikace. Nedoporučuji ji proto číst souvisle od začátku do konce, nýbrž studovat podle hlavního obsahu i obsahu kapitol a vybírat jednotlivá témata. Pokud se čtenář setká s některými částmi, jež se zdánlivě bez příčiny variabilně opakují, je to z důvodu, že článek je otištěn ve více časopisech a má některé nové prvky. Vždy pak jeden z posledních příspěvků má charakter souhrnné statě.

Je to necelých padesát let mé studijní i odborné publikační činnosti. Mimo sedmi drobnějších a šesti rozsáhlejších samostatných písemných prací (jedna vyšla rusky v Sankt Peterburgu s názvem БЕСЕДЫ С РОДИТЕЛЯМИ о воспитании незрячего ребенка) jsem v různých časopisech publikoval více než 240 příspěvků. Vyjímaje několik dřívějších, povětšině příležitostných, jsem zde shromáždil své příspěvky na odborná témata z let 1965—2009. Texty některých jsem měl ve svém počítači, jiné bylo zapotřebí vyhledat individuálně v následujících časopisech českých a poskrovnu i zahraničních. Jsou to: Akcent, Děti a my, Elán, Educator (USA), Estetická výchova, Ivančický zpravodaj, Hudební výchova, Kam za kulturou, Medica revue, Nová svoboda (denní tisk), Nový život (Slovensko), Oční optika, Otázky defektologie, Psychológia a patopsychológia dieťaťa (Slovensko-český), Speciální pedagogika, Špeciálna pedagogika (Slovensko), Teorie a praxe speciální pedagogiky, Tyflologické listy, Učitelské noviny, Viaţa noua (Rumunsko), Zdraví a Zora.

Tato publikace ovšem není koncipována podle témat, nýbrž podle časové posloupnosti, mohou se proto některá křížit nebo i variabilně reprízovat. Názvy všech příspěvků obsahují rovněž název periodika, datum a čísla stran. Tato písemná práce, jakož i odborné statě jiných publicistů, může být ovlivněna obdobím vize komunizmu, tj. přílišným vlivem Sovákovy defektologie. V případech nesrozumitelnosti tehdy užívaných pojmů a kategorií jsem je upravil. Například kategorii zrakově vadný jsem přepsal na zrakově těžce postižený nebo podle situace na nevidomý a slabozraký. Své texty jsem však nehodlal zbavit vlivu pavlovských reflexů. Jsem toho názoru, že aby člověk mohl žít, musí mít hmotné tělo. Přirozeně, že texty staré několik desítek let bylo třeba upravit i jinak. Nezměnil jsem však dřívější pojetí speciální pedagogiky tyflopedické, ponechal jsem její základní hlavní kategorie i pojmy, které je třeba klasifikovat v podřazenosti obecného, zvláštního a jedinečného. Například je chybné klást rovnítka mezi pojmy obecné a zvláštní a řadit je do stejné množiny, což se v současnosti děje například spojením pojmů nevidomý a zrakově postižený, neboť pojem zrakově postižený je nadřazený pojmu nevidomý a již jej obsahuje. Teorie tyflopedie byla tyflologie.

Termínu slepec (slepý) používám v okamžicích, kdy zdůrazňuji spíše sociální aspekt tohoto pojmu. Termínu nevidomý používám v těch případech, kdy zdůrazňuji jeho obsah funkční slepoty i slepoty před zákonem, totiž úplné i praktické slepoty.

Oproti současné velmi obecné kategorii zrakově postižený užívám její dvě zvláštní složky, tj. nevidomý a slabozraký. Toto upřesnění považuji z hlediska kategorizace a jasnosti pojmosloví za nevyhnutelné. Dávám přednost slovní vazbě, ve které termín nevidomý je přídavným jménem, avšak ve většině případů užiji tohoto termínu i jako podstatného jména.

Při této příležitosti upozorňuji na to, že oproti zahraničí se u nás vlivem nedomyšleného psychologického pohledu ujal pojem haptický zmatečně. Vycházíme z toho, že svět je hmotný, hmatatelný, tedy haptický (hmatatelný), pro hmat se projevuje hapticky, je proto hmatový, je hmatatelným objektem našeho hmatového, tedy taktilního (hmatového) poznání (gnóze). K tomu, aby hmotný svět bylo možné vnímat hmatem, je uzpůsoben smysl taktilní, tj. hmatový — vlastní všem živým organizmům. Zkráceně: haptický (svět) = hmatatelný, taktilní (smysl) = hmatový.

A jak už jsem někde napsal, vycházím dále ze skutečnosti, že co je známé, co se traduje, nemusí být pravdivé ani významné a naopak, co je neznámé, co je nové, nemusí být podružné. I tento pohled měl vliv na obsahovou stránku mých písemných prací. Není nepodstatné, že některá data v Kalendáriu i u ostatních údajů většiny osobností nejsou v české odborné literatuře dostupná. Vyvinul jsem proto maximální úsilí vyplnit tuto mezeru. Zpracovával jsem několik témat, která jsem v daný okamžik považoval za aktuální. Tato publikace není lexikonem. Její obsah se kryje s danou časovou aktuálností, jedná se proto při výběru témat ve shodě s probíhajícím datem a vztahem k aktuálním výročím v oblasti tyflopedie. Čas ovšem běžel, objevily se nové poznatky. V dříve napsané studii nebo stati se už nedalo nic měnit. Byl bych spokojen, kdyby to čtenáři přijali. Možná má cenu i zastaralá informace. Tím aktuálněji bychom mohli přijímat informace nové.

Podmínky, za kterých mohli speciální pedagogové, ostatní pracovníci či samotní zrakově těžce postižení — především nevidomí — lidé své schopnosti rozvíjet a uplatnit, se měnily s rozvojem ekonomického a společenského prostředí. Byli to nejdříve filantropové s mimořádným sociálním cítěním, posléze středověcí humanisté a od konce 18. století postupně odborníci, kteří postřehli, že osobnost nevidomého člověka podléhá stejným zákonitostem, jako je tomu u ostatních lidí, že slepec je také člověk. Nejdříve to byli empiristé, později zakladatelé vědecké disciplíny — tyflopedie. A tak jak se tato vědecká oblast rozvíjela, jak se vyvíjelo společenské prostředí a společenské vědomí, měnilo se i postavení nevidomého člověka ve společnosti, rostl význam zobecňování zkušeností, vzrůstal význam speciálně pedagogické teorie. Měnily se úkoly i cíl výchovy cestou od jednotlivců k založení prvního vzdělávacího zařízení pro skupinu několika chlapců (Haüy 1784). Naplňování těchto dialektických kategorií je úzce vázáno na konkrétní oblast a její historickou etapu. Vývoj ovšem neprobíhal sám o sobě, ale za trvalého úsilí samotných slepců a jejich příznivců-pedagogů, posléze — v závislosti na stavu zobecňování zkušeností — i vědců, kteří svým přístupem napomáhali rozvoji oboru. Všechny tyto okolnosti vnějších podmínek působily na možnosti rozvoje schopností a dovedností nevidomých dětí i dospělých osob. V tomto smyslu je třeba nazírat na mé následující texty.

Rád bych se ještě krátce dotkl kategorizace i definice názvu oboru. Z historického hlediska se nejdříve jednalo o výchovu slepých dětí, až koncem 19. století se začínají specifikovat zvláštnosti poznávání (gnóze) dětí slabozrakých. V polovině 20. století se do tyflopedie dostávají i pedagogické problémy dětí trpících tupozrakostí, šilháním i jinými funkčními poruchami zraku. V prvním období se nově tvořící pedagogický obor proto začal nazývat tyflopedií. Název oboru se nemění, rozšiřuje se však jeho obsah a definice hlavních pojmů a kategorií. Změna názvu se prosazuje ze soukromé iniciativy na katedře speciální pedagogiky PF MU v Brně po roce 1990 na oftalmopedii. Zůstávám u původního názvu nejen z historických důvodů, ale hlavně proto, že jednou z důležitých nápomocných věd je tyflologie, která pomáhá kategorizaci pojmotvornému procesu z obecného, zvláštního a jedinečného hlediska, přijímá a rozvíjí například psychiku hmatového poznávání v kompenzačním procesu, rovněž tak orientaci v mikro a makroprostoru, trojí poznávací funkci ruky nevidomé osoby, řeší sociologické i estetické otázky aj., a tak utřiďuje mimopedagogické empirické poznání. V rámci tyflopedie dospělých se mohou tvořit názvy oborů jako například tyfloservis, tyfloCentrum aj., názvosloví v oftalmopedii to neumožňuje a také na podřazenost a nadřazenost svých kategorií a pojmů. U názvu oboru oftalmopedie tomu tak není a nemůže být, jelikož tyto a podobné otázky neřeší, a jako pedagogická disciplína ani řešit nedovede. Vznikaly zde proto alogizmy, jako se z neujasněnosti podřadnosti vztahů obecných, zvláštních a jedinečných pedagogických kategorií a pojmů řešily například obecně neřešitelné mylně stanovené otázky „písma pro (jinde tyflografiky) zrakově postižené“, které neexistuje aj. V oftalmopedii se otázky edukace a gnóze nevidomých a slabozrakých osob klasifikují nedostatečně, v některých okamžicích splývají. Roste tak prostředí pro nevědeckost. Problémy základních pojmů a kategorií v oftalmopedii jsou stále nevyjasněné.

Výběr témat mých menších i rozsáhlejších publikací nebyl řízen cílevědomě, ovlivnilo jej aktuální společenské i odborné prostředí — třeba společenská objednávka. A priori jsem odmítl jakékoliv spekulace a idealizace jednak životních podmínek, jednak sumování specifických znaků mimořádně schopných či neschopných nevidomých jednotlivců na jiné osoby nebo celé skupiny. Situaci dost komplikovaly někdy až neuvěřitelně rozporné zprávy vztahující se k téže osobě nebo k její činnosti i jejímu společenskému zařazení a významu. Prázdný tradicionalizmus jsem rovněž odmítal. Přikláním se — pokud se daly zjistit — k těm informacím, které pocházejí pokud možno z osvědčeného, a tedy spolehlivého pramene, většinou nejblíž popisovanému ději nebo k osobě a bylo je možné ověřit z jiného pramene. Bude to jistě zhodnoceno historickou zkušeností.

Ještě zbývá poděkovat ředitelství Technického muzea v Brně, které se ujalo vydání této písemné práce a všem, kdo pomohli upřesnit některá data pojatá do mých textů. Poděkování patří i všem, kdo můj rukopis přečetli, kteří jej svými poznámkami pomohli upravit. Zvlášť děkuji PhDr. Zitě Novákové, Ph.D., odborné asistentce katedry speciální pedagogiky PF MU v Brně, Mgr. Pavle Stöhrové, pracovnici TMB, za finální redakci, Mgr. Elišce Hluší, vedoucí oddělení dokumentace tyflopedických informací TMB, které mimoto děkuji za několik příspěvků, Petru Gratiasovi, který rukopis přehlédl a podal značné množství obecných připomínek. Zvláštní poděkování si zaslouží Petr Šváb za trpělivost při vytváření designu tisku. Děkuji i všem pracovníkům TMB za mimořádnou ochotu a nezištnou pomoc.

Autor



Apogeum