(Zora 1989/12, str. 20—22)
Ta, které jsem se zúčastnil jako tyfloped, to potvrdila stoprocentně. Byla uspořádána pro nevidomé a těžce slabozraké děti i jejich sourozence a rodiče.
Rekreační středisko Svazu invalidů v Podlesí je sice přivítalo provazy deště, ale účastníkům to nevadilo. A již vůbec nic si z toho nedělaly instruktorky M. Nedbalová, referentka oddělení sociální rehabilitace II ÚV SI v ČSR, M. Skalická, sociální pracovnice Oftalmopedického ústavu v Praze a S. Střechovská, pracovnice Mateřské školy pro nevidomé v Brně. Svůj program měly promyšlený: zapojit do her děti, jejich sourozence i rodiče. Zaměstnávaly je s neutuchající energií a nevyčerpatelnými činnostmi přiměřenými věku i druhu a stupni zrakového postižení. Stanovily si úkol zdokonalovat zručnost i orientaci dětí v prostoru formou zábavy. Dále to byly hry pro rozvíjení tělesné zdatnosti, odvahy, zaměřené rovněž na překonávání pocitu strachu a rizika. Cílem bylo přispět re-kreačními formami k sociální rehabilitaci celé rodiny a rozvoji kreativity dětí.
Protože se instruktorkám podařilo uplatnit svůj mladistvý elán, snaha se neminula účinkem. Nebylo zde rutinovaného didaktizování, které ostatně ani neznají, dovedly se vyhnout škodlivému atraktivizmu. Jejich elán a neutuchající energie vzbudily ve mně nezapomenutelný pocit štěstí i poznání, že tato nastupující generace tyflopedů má základní předpoklady vést těžce ZP děti v duchu nového tyflopedického myšlení. Přál bych jí, aby tvrdě bojovala proti profesionální deformaci a proti škodlivému rutinérství.
Pro mne bylo v programu vyhrazeno individuální působení formou pohovorů a společných besed. Témata jsem volil podle zájmu rodičů a potřeb jejich dětí. Byly to jednak otázky vztahující se k některým specifičnostem výchovy, jednak problémy vznikající z umístění dítěte v internátu. Z jiných okruhů to byly pohovory o volbě povolání, o orientaci v prostoru s pomocí bílé hole aj.
Zvážíme-li, že podobné re-kreace se může zúčastnit pouze asi každé pětadvacáté těžce ZP dítě předškolního a školního věku se svými rodiči, ihned nás optimizmus přejde. Také bychom už neměli počítat s odbornou prací pouze na bázi dobrovolnosti. Jsem přesvědčen, že v rámci přestavby našeho Svazu invalidů jsme ještě mnohé dlužni v oblasti aktivní péče o nevidomé a těžce slabozraké dítě a jeho rodinu.
Je evidentní, že připomeneme-li letní tábor v rekreačním středisku v Domousnicích a výměnné mezinárodní tábory, procento zúčastněných těžce ZP dětí se zvýší. Zdaleka však nedosáhne množství možností rekreace dětí vidomých.
Význam prázdninových akcí, zvláště pro rodiny s dětmi, oceňujeme především proto, že se děti dostávají do zdravého výchovného prostředí mimo internát. Získávají zde životní zkušenosti, které jim segregační charakter internátu dát nikdy nemůže, byť by byl vedený sebelépe.