(Otázky defektologie 1974/75, str. 32—34)
(Viz též Zora 1989/12, str. 34—39)
(Viz též Zora 2000/12, str. 46—52
Mimo psaný text se postupně zaváděly a rozšiřovaly nahrávky krásné literatury i studijní literatury na gramofonových deskách, později na magnetofonových páscích, v poslední době texty digitalizované a) na disketách, b) na CD, c) v internetu. Zvuková kniha má přispět k rozšíření možností četby a studia. Je prostředkem, který nevidomým čtenářům umožňuje rychlý styk s krásnou literaturou. Je také neodmyslitelná jako jeden ze studijních prostředků na středních i vysokých školách, a také při individuálním studiu. Pro lidi, kteří ztratili zrak v dospělosti, je zpočátku jedinou možností obrátit se ke zvukové knize a teprve později se věnovat naučení brailleskému písmu.
Je málo známé, že již počátkem 20. století byly v USA činěny pokusy s využitím fonografu pro nevidomé písaře (viz 80 let časopisu pro nevidomé Zora — Praha 1997). Tyto přístroje byly vybaveny možností se v nahraném textu přesunout a využít tak dnes známé rychlosti vpřed nebo zpět.
Využití vynálezu černé gramofonové desky pro nevidomé nenechalo na sebe dlouho čekat. První nahrávky pro nevidomé vznikly v USA (Washington) v roce 1934. Byly to nahrávky prózy i poezie na gramofonových deskách. Vydával je Americký fond pro blaho slepců. Jedna deska hrála 12 a půl minuty. V roce 1937 bylo nahráno 104 titulů. V padesátých letech byla snížena rychlost otáček na 33/min., pokusně i na 8/min. V roce 1968 se začalo nahrávat na kazety rychlostí 1,8 cm/s nejdříve dvoustopově, později na 4 stopy, avšak vzhledem ke stávajícím smlouvám byly knihy natáčeny na gramofonové desky souběžně ještě do roku 1986. Ještě v sedmdesátých letech se tyto nahrávky půjčovaly souběžně s nahrávkami na magnetofonových páscích. V této době byly učiněny i pokusy se slunečními bateriemi.
V roce 1935 se s nahrávkami četby pro nevidomé na gramofonových deskách začíná v Anglii a ve Švédsku. Byly distribuovány rovněž do běžné obchodní sítě, aby tak výtěžek prospěl dalším investicím. Čistý zisk se vrátil ve prospěch nových nahrávek. Zajímavou zprávu uveřejnil časopis Česká osvěta (1936), který ve svém prvním čísle píše, že Švédové předvedli svou zvukovou knihu na Světové výstavě slepeckého tisku v Praze roku 1935. Ve Francii byly první nahrávky pořízeny v roce 1937, rovněž na gramofonových deskách. Zde se v roce 1943 pokusili o využití tzv. drátofonu (dailigraphu). Později možnosti nahrávat na magnetofonový pásek. Podmínkou byla výroba komerčních magnetofonů přístupné cenové úrovně. První takový byl dán do prodeje v Japonsku v roce 1950. Postupně vznikají oddělení při slepeckých knihovnách ve všech vyspělých zemích. Později i v zemích tzv. rozvojových. Od sedmdesátých let se přechází v mnohých zemích na kazety. Následující údaje o vzniku zvukové knihy jsou jen orientační, rozhodně nejsou vyčerpávající:
1935 Švédsko. Tzv. mluvicí kniha na gramofonových deskách byla vystavována na Světové výstavě slepeckého tisku v Praze roku 1935
1950 Švýcarsko (vydává Spolek pro zvukové záznamy). Nejvíce se o to přičinil funkcionář spolku C. Helling
1954 SSSR (Kyjev) a tehdejší západní Německo (Marburg)
1955 Lipsko a Holandsko
1956 začíná Národní knihovna v Londýně jako snad první půjčovat nahrávky na kazetách i s přehrávačem. Již v roce 1938, kdy byla v Londýně pořádána výstava slepeckých pomůcek, součástí kolekce byly ukázky tehdy tzv. mluvicí knihy na gramofonových deskách
1956 Bulharsko (amatérsky, od 1960 profesionálně)
1957 Island
1961 Levoča.
Českou zvukovou knihu založil autor tohoto pojednání prvními amatérskými nahrávkami pořízenými koncem roku 1959. Jejich převedením do fondů pražské slepecké knihovny počátkem roku 1960 se začínají tvořit první skromné fondy zvukové knihy na magnetofonových páscích. První nahrávky v pražském profesionálním nahrávacím studiu vznikly až v roce 1962.
Zakladatel k této věci připomíná, že se zaváděním zvukové knihy u nás jsme nebyli zrovna pružní. Přibližně v roce 1958 k nám přicházejí první zprávy o kvapem se šířící knize nahrané na magnetofonové pásky. Se zaváděním zvukové knihy se u nás započalo vypočítáváním neřešitelných problémů. V současné době si tuto situaci nedovede snad ani nikdo představit. Konstrukce problémů narůstaly souběžně se vzrůstajícím tlakem nevidomých. Jako iniciátor, první technik i organizátor bych se k tomuto období rád vrátil několika vzpomínkami.
Již v roce 1957 jsem se dočetl, že v několika zemích — a nebyly to jen ty nejvyspělejší — se začaly natáčet zvukové knihy. U nás byl ještě dlouho klid. V té době jsme se teprve dovídali, co je to magnetofon. Marně jsem se několikrát dotazoval tehdejšího ředitele pražské slepecké knihovny, marně jsem ho vybízel k akci. Znáte to: objektivní potíže, nesmíme být údajně příliš nároční, protože zástupci jiných kategorií postižených ve Svazu invalidů již nyní poukazují na mimořádně velké náklady na slepeckou tiskárnu a knihovnu. Žádali by stejné částky financí, ve Svazu jsme menšinou atd. Takovým a ještě vyhraněnějším způsobem jsem byl odbývaný dost dlouho. Vypadalo to tak, že vedení slepecké knihovny nechce za žádnou cenu, aby první nahrávky vznikly někde jinde než v Praze. Samo vedení slepecké knihovny však nedovedlo podniknout nic. A tak mi vysvitlo, že právě toto je jeden z úkazů těžkopádnosti práce jednotné organizace invalidů. Protože na mé dopisy nakonec nikdo neodpovídal, byl jsem nucen zajíždět do Prahy osobně. Ředitel F. Wildmann nebyl nikdy přítomen.
Abych byl spravedlivý, přiznávám, že konečně na počátku jara 1959 byla pro pražskou Slepeckou knihovnu ve studiu Čs. rozhlasu pořízena kopie rozhlasové četby Dobrého vojáka Švejka.
Jelikož se zase několik měsíců nic nedělo, rozhodl jsem se, že se věci ujmu sám. Jako předtím, tak vlastně i potom jsem si všechno představoval naivně. Zklamáním pro mne bylo, že ředitel pražské slepecké knihovny F. Wildmann neprojevil sebemenší zájem, jak jsem ve své prostotě očekával. Právě naopak. Písemně jsem měl zajištěno, že si mohu přijet pro instrukce, a ředitel musel jako obvykle zase náhle někam odjet. Zbytečně jsem vážil cestu. Trvalo zase několik dalších měsíců, než mi byla se vší laskavostí zapůjčena zmíněná kopie. O tom, že bych k nahrávání knih potřeboval magnetofon, odmítali se mnou mluvit. Rovněž k žádosti o zaslání pásků k nahrávání vedení knihovny zase mlčelo. Do věci jsem se však již natolik zainteresoval, že mi nepůsobilo žádné potíže zajet si do Prahy nočním rychlíkem a počkat, až se pan ředitel dostaví do zaměstnání. Přesvědčovat ho a ihned zase zpět nejbližším vlakem do Brna, abych mohl včas začít odpolední vyučování. Pan ředitel mne nechal čekat.
Jestliže mi odmítli dát magnetofonový pásek, abych se představil vzorovou nahrávkou, věnoval jsem svůj. Takové vydání bylo pro mou rodinu dost citelné. Protože o zapůjčení magnetofonu nechtěl nikdo v knihovně slyšet, nezbylo mi tedy nic jiného, než si na zakoupení vlastního přístroje vypůjčit. Bylo to přibližně tolik, jako mé tehdejší tři měsíční platy. Stalo se a magnetofon značky MOM jsem si přivezl až z jednoho okresního města.
Kde však hledat načitatele? Seznámil jsem se s inteligentním a mimořádně váženým I. Barvičem, který se pro načítání ihned nadchl. Zkoušky proběhly výborně. Navíc se ukázalo, že I. Barvič ovládá několik cizích jazyků. Přesto, že jsem stále neměl ze strany pražské knihovny žádný příslib ke spolupráci, začali jsme s načítáním. Studiem se stal náš obývací pokoj. Pracovali jsme vždy od 20 do 24 hodin jednak proto, že jsme v tuto dobu měli oba čas, jednak proto, že tehdy ještě naše malá dvojčata již spala. Byla noc a byl klid. Bylo třeba zastavit hodiny a manželka si musela uspořádat svou práci, aby nerušila. Okna bylo třeba řádně ucpat peřinami, aby nás nepřekvapil soused, který se v noci hlučně vracíval domů. Stávalo se, že se některé dítě probudilo. Také nezkušenost technika a načitatele byla příčinou malé produktivity. Hodinovou nahrávku jsme pořizovali za 4 hodiny. Stály však za to. Byli jsme totiž přesvědčeni, že pražskou hráz nepochopení protrhneme. Ale nepodařilo se! Byla pevná, museli jsme ji přelézt.
Když jsem přivezl do Prahy první nahraný pásek, zjistil jsem, že práci načitatele nechtějí honorovat. O mně jsem nemluvil. A zase další překážka. I. Barvičovi to nevadilo. Někdo v zastoupení ředitele mi sdělil, že knihovna nemůže pásky nakupovat. Tato vykonstruovaná překážka byla nejrafinovanější. Nebylo v mých možnostech pásky zakupovat z vlastních prostředků. V tom okamžiku to vypadalo, že vedení knihovny zvítězilo. A nebýt kladného postoje tehdejšího redaktora časopisu Zora a vedoucí knihovny, ředitel F. Wildmann by nás byl udolal.
Někdy začátkem roku 1960 přijala knihovna mé první nahrávky s tím, že načitatel bude honorován za načtenou hodinu částkou 7,50 Kčs. Pásky jsem konečně obdržel, ale zapůjčení magnetofonu bylo zamítnuto, i když knihovna v této době vlastnila už nejméně dva kusy. Oba ležely ladem ještě celé dva roky. Můj začal trpět neduhy z přetěžování. Opravy jsem si musel platit sám. Kopie jsem na jednom přístroji pořizovat nemohl. V polovině roku 1960 se konečně ředitel slepecké knihovny F. Wildmann rozhodl, že mi jeden zapůjčí s tím, abych si pro něj přijel. O nějaké úhradě za cestovné nebylo ani zmínky. Zapůjčili, ale neschopný provozu, nejdříve jsem zase musel navštívit opravnu.
Také bylo třeba najít český název pro tuto magnetofonovou knihu. V Praze navrhovali mluvená kniha, osobně jsem začal užívat termínu zvuková kniha, který se ujal.
I. Barvič načítal u nás. Získal jsem další tři brněnské herce, kteří načítali doma. Za dvěma jsem do jejich bytu docházel s magnetofonem, který vážil 27 kg. Později mi pomáhal nosit S. Jansa.
Za takových okolností jsme natočili několik románů a mnoho povídek. Konečně šlo všechno hladce. V pražském studiu se začalo natáčet až v roce 1962. Potom mojí spolupráce již potřeba nebylo. Pražské studio bylo postupně modernizováno. Později bylo instalováno i druhé studio. Pro natáčení získal vedoucí nejlepší pražské herce. V období tzv. normalizace zde natáčeli převážně kulturní pracovníci, kterým bylo zakázáno působit v kultuře. Nakonec jenom malé povzdechnutí: velká škoda, že pracovníci knihovny později všechny nahrávky, které jsme v Brně pořídili, zničili jako nekvalitní. Nezůstalo nic, co by připomínalo tyto dramatické roky.
Toto autentické svědectví jsem uvedl proto, že vypovídá nejlépe o zakládání zvukové knihy u nás. Tehdy nebylo na zakoupení magnetofonového pásku, v současné době jsou prostředky na zakoupení nepoměrně dražších pomůcek.
Zvuková kniha je bezesporu významným pomocníkem nevidomých. Nelze však souhlasit s B. Faflem, který ve své publikaci Jak vidí vaše dítě (Praha 1960) píše, že zvuková kniha nahradí knihu tištěnou. I když se u nás podobné tendence ojediněle objevily, nemohli jsme dopustit, aby ovládly obecné mínění a začaly se praktikovat. Nelze obcházet psané slovo ani jeho úlohu v rozvoji jazykového cítění a myšlení. Na důsledky jsme nemuseli dlouho čekat. Jazykovou kulturu by mělo zlepšit používání počítačů.
Zvukové nahrávky svého času byly neocenitelnou pomůckou i středoškolským a zvláště vysokoškolským nevidomým studentům. Například Macanova knihovna v Praze měla velké fondy studijní literatury, které prostřednictvím Vysokoškolské komise při Svazu invalidů financovalo Ministerstvo školství ČR. Podobné fondy byly zřizovány i v jiných zemích. Mimořádně bohaté byly například ve Studijním středisku v německém Marburgu.
Problematické bylo používání slovníků, neexistoval způsob vyhledávání s pomocí vloženého hesla. A přece i ten byl vyvinut pod názvem Braillex. Taková magnetofonová kazeta byla vybavena elektronickou možností vyhledávat podle vloženého hesla, které obsahoval nahraný text. I v tomto případě trvalo poměrně dlouho, než se kazeta zastavila na vyhledávaném hesle. Tyto problémy ovšem vyřešily pozdější počítače. U nás to byla nejdříve Eureka A4, která byla touto možností vybavená.
Vynikající práci odvedla tzv. Vysokoškolská komise při Svazu invalidů, která organizovala výběr načtené studijní literatury. Obrovský vzestup je dokumentovaný ve vydávaných katalozích. Nejsou v nich ovšem uváděny soukromé nahrávky studentů a mnoho učebnic pro střední školy. Tuto práci svého času úspěšně řídil Z. Šarbach. Později tato agenda přešla na speciální komisi při Slepecké knihovně v Praze.