52 Hudebnost nevidomých dětí

(Otázky defektologie 1971/72, str. 22—24)

 

Hudba bezesporu obohacuje život lidí. U nevidomých má tím větší význam, protože je jim — na rozdíl od jiných umění — plně a přímo přístupná. Hudba má pro ně význam estetický, etický a sociální. Estetický proto, že je jedním z mála umění, které mohou vnímat přímo a cele, bez nutnosti zprostředkovaných představ. Etický proto, že hudební činnost je něco navíc a přináší obohacení osobnosti i v oblasti charakteru. Sociální proto, že hudba je v jistém smyslu kompenzačním prostředkem a pro mnohé povoláním.

Hudební výchova jako součást výchovy vůbec má pro nevidomé velký význam. Zvýšené hudební požadavky nepřispívají jen hudebnímu vzdělání, ale také charakterovým vlastnostem a estetické výchově.

Vidomé dítě je již od svého útlého věku vedeno k tomu, aby zraku užívalo také jako prostředku k poznávání krásy. U nevidomých se v tomto smyslu využívá sluchu a hmatu. Je to ovšem z hlediska estetické výchovy oblast neprobádaná, a tak nelze uvést obecně platné závěry. Dovedeme nevidomé naučit, jak užívat sluchu a hmatu v konkrétním poznávání, ale již méně si víme rady s poznáváním estetickým a uměleckým. Nezbývá, než postupně zaplnit i tuto mezeru.

Víme, jak vidomé dítě rádo kreslí vše, co je mu milé. Kreslí nejdříve maminku, tatínka a pak vše, co je upoutá. To bez zraku nelze. O tyto aktivní vztahy ke světu by mělo být nevidomé dítě ochuzeno. Snaha o umělecké ztvárnění světa je však ryze lidskou vlastností. Tyto snahy mají i nevidomé děti. Když není taková snaha u nich rozvíjena, zaostává. Takový život je ochuzen. Proto je naší neodkladnou povinností vyrovnat se i s tímto problémem.

Nevidomé děti se rády oddávají popisu světa v literatuře. Již jako velmi malé nejraději poslouchají pohádky, které jsou pro jejich rozvoj estetického myšlení velmi cenné. Rády hmatají příjemné věci, rády se zaposlouchávají do okolních zvuků. Toho je třeba soustavně využívat ve výchově. K tomu mají sloužit jejich zbylé smysly.

Klademe-li si tak vysoké úkoly, měli bychom vědět, jak je zvládnout. Učíme se proto poznávat zákonitosti fyziologie a psychiky vnímání sluchem a hmatem. Bez toho to nejde. A jestliže někdo tvoří předměty a obrázky pro hmatové vnímání bez alespoň takových elementárních poznatků, potom ať toho raději nechá, protože nevidomým více škodí než prospívá. Můžete reagovat na mé příspěvky diskuzí na tato témata.^[1]

Určitý stupeň hudebnosti nevidomých je nezbytným předpokladem jejich estetické výchovy. První umělecké zkušenosti získávají právě v hudbě. Hudební předpoklady zdůrazňujeme proto, že hudba je pro ně blízké umění a umožňuje jim poznat i umění vzdálenější.

Základní předpoklady hudební citlivosti jsou u nich dány citlivostí k tónům. Avšak hudebnost předpokládá mnohem více. Vnímání hudby vyžaduje ještě další schopnosti a nadání. Vyvíjí-li se osobnost nevidomého normálně, pak se mohou u nevidomého rozvíjet i schopnosti ke vnímání uměleckému. Jestliže máme na mysli schopnosti, předpokládáme určité vlohy. Proč by právě nevidomí neměli mít vlohy k uměleckému poznávání? Dokázali jsme na jiném místě, že tam, kde jsou hudební vlohy, rozvíjejí se u nich hudební schopnosti za mimořádně příznivých okolností.

Hudební cítění je v podstatě prožívání emocionální a racionální, jen tak lze pochopit obsah hudby. Schopnost emocionálně reagovat tvoří jádro hudebnosti. Avšak emocionální bohatství se schopností vnímat tóny a schopností racionálního hudebního myšlení tvoří jeden nerozdělitelný celek. Jestliže je narušen, lze uvažovat o hudebnosti jen na nižší úrovni. Z hlediska vnímání hudby jako umění by neměla jen jedna z těchto schopností smyslu, pokud by byla sama.

Hudební citlivost nelze zjišťovat laboratorním způsobem. Její složky pozorujeme na reakcích, které se stále vyvíjejí. Nejvhodnější k takovým pozorováním je samo vyučování hudbě.

Na ZDŠI pro nevidomé v Brně byly provedeny některé pokusy. Především měly ukázat, zda se zvýšená citlivost k tónům projeví v hudební vnímavosti. Vybrali jsme poslechové skladby pro vyšší ročníky a předvedli je mladším žákům, samozřejmě s patřičným slovním doprovodem. Od té doby mnohé ze skladeb žáci důrazně vyžadují. Každá vyučovací hodina, která se zabývá reprodukovanou hudbou, se doplňuje podle přání dětí. Již ve 3. a 4. ročníku je neodbytně vyžadována reprodukce některé části ze Smetanovy Mé vlasti. Ve vyšších ročnících můžeme bez obav předvést celý koncert nebo symfonii. Žáci sedí soustředěně a napjatě poslouchají výklad i hudbu. Odcházejí naplněni dojmy. Na ty se ani ptát nemusíme. Žáci jimi žijí celou přestávku a někdy dokonce i v dalších hodinách. Je tedy třeba nějakých zvláštních výzkumů v tomto smyslu?

Zajímavé je, že ty děti, které mají jen průměrnou nebo i podprůměrnou citlivost k tónům, poslouchají také soustředěně. Dokazují to otázkami a dojmy.

U nás neznáme při reprodukci hudby nekázeň. Poslech je překvapivě soustředěný a sebemenší pokus o vyrušování je odmítán výtkami dětí. Nelze ovšem opomenout tu skutečnost, že máme ve třídě jen 8 až 12 žáků.

Zajímavé a velmi poučné je sledování žáka J. H. Nyní je v 9. ročníku. Jeho citlivost k tónům není dobrá, i když se v posledních letech při soustavném výcviku zlepšila. Projevuje neobyčejný zájem o poslech hudby. U něho to mohou být hlediska intelektuální nebo tónomalebná. Říká: „Je to příjemné.“

U některých nevidomých dětí se projevuje spontánní snaha o umělecké zpodobnění světa. Některým nestačí jen svět pozorovat, ale chtějí si jej ztvárnit podle svých představ. Byla například pozorována dětská hra, při níž seděly dvě děti u klavíru a předváděly si vzájemně, jak si kdo z nich představuje noc. Přišlo k rozporům v otázce klidné noci. Jedno improvizovalo v hlubokých tónech a druhému se to zdálo nepřiléhavé. Představovalo si noc znějící ve vysokých tónech. Bohužel se nepodařilo tuto hru nahrát na magnetofonový pás. Bylo by to zajímavé a poučné. Není to ovšem žádná výjimečná snaha. Je to čistě lidský přístup k světu. Takový projev klasifikujeme jako normální projev sebevyjádření. V rozvoji této tvořivosti máme ještě mnoho nedostatků. Nejsme schopni si k tomu najít čas. Ne snad ani tak čas učitele, ale žáků. Den je příliš naplněn a vyžaduje plnění předem stanovených úkolů.

Někteří nevidomí poznávají tóny a tóniny podle jejich barvy. Není to žádná výjimečná schopnost. Naše děti přisuzují tónům a tóninám nejen barvy, ale také náladu a povahu. Jsou to ojedinělé případy, ale jsou. Podobně charakterizují i souzvuky. V tom si libuje již více dětí.

Většina dětí zatím charakterizuje akordy takto: Při rozeznávání durového a mollového akordu vsunujeme mezi oba jeden jiný. Tento cizí akord upoutává děti více, než bychom předpokládali. Projevují spontánní snahu o jeho odhalení, protože je jako neznámý více láká. Některé jsou pro ně ošklivé, jiné smutné nebo veselé. Ale těch ošklivých, veselých i smutných je velmi málo. Nejvíce je jich takových, které rozesmějí. Jsou rozesmáté obrázky. Jsou také akordy, které dovedou rozesmát nevidomého školáka. Jeden akord je více k smíchu, jiný méně. U dalších se nedá smát. Zajímavé je, že ty akordy, které byly jako nové k rozesmání, po čase tuto schopnost ztrácejí. Akord se stává známým a zevšední.

Z takových poznatků vznikly další pokusy. Žákům se hrají nejrůznější malebné akordy. Akord zazní a oni se zaposlouchávají, jak doznívá, jak se ztrácí. Pak zase a zase.

Nejnovějším hudebním směrům nerozumějí. Vyvolávají v nich zcela odlišné pocity, než je skutečný záměr.

Jsme si však vědomi lidské konzervativnosti i v poslechu hudby. Proto, podobně jako u předcházejícího příkladu, spoléháme na jejich častější styk s moderní hudbou.

V naší práci se projevuje podmínka, užívat jen to nejlepší elektroakustické reprodukční zařízení. Nevidomé děti ruší každý kaz na gramofonové desce a zkreslený přednes staršího zařízení. Poněvadž si vlastně teprve vytvářejí představy o hudbě, je třeba brát v úvahu tuto nutnost i u dětí vidomých.

Návštěva koncertů a oper je událostí. Je sice třeba otevřeně přiznat, že mnohé děti v takových akcích vidí dobrou příležitost opustit internát. Svými spontánními dojmy však dokazují, že jim nejde jen o to. Vyžadují opakování. Někdy mezi nimi dochází dokonce ke konfliktu, když se někdo cítí poškozen, že nebyl vybrán k návštěvě opery nebo koncertu.

Někdy zase přijde žákyně I. Š. do hodiny klavíru a ptá se: „Soudruhu učiteli, složil jste někdy nějakou skladbu?“ „Přece víš, že skládám třeba hudbu k pohádkám, které hrajete.“ Příští hodinu se pochlubí, že složila valčík.

V rozvoji hudebnosti negativně působí módní hudba. Dnešní je příliš hlučná a užívá přehnaných způsobů k vyjádření citů. Je příliš hrubá. K tomu užívá nejvýkonnějších elektroakustických zařízení, které přímo celým okolím otřásají. Nejen že kazí vkus, ale hlavně působí negativně svou silou vzruchů. Je třeba tuto hudbu stále konfrontovat s hudbou uměleckou, a tím i poukazovat na skutečný význam umění a na jeho někdy jen naznačující funkce.

Je samozřejmé, že naše úsilí poznat specifika rozvoje hudebnosti nevidomých má ještě mnoho mezer. Vlastně se teprve učíme. Zbývá ještě mnohé vyřešit, abychom mohli být s hudební výchovou v širším smyslu spokojeni.^[2]