Proč děti odcházejí

 

(Hudební výchova 1969/70, str. 120)

Statisticky lze prokázat, že je dosti velký rozdíl v počtu žáků v prvních a posledních ročnících LŠU. Úbytek žáků se jeví jako nápadný. Tomuto jevu se všeobecně říká „úmrtnost v LŠU“. Určitý úbytek žáků považujeme ovšem za přirozený, protože všechny děti nejsou stejně hudebně nadány.

K tomuto tématu mají co říci i učitelé hudební výchovy na ZDŠ. Také v jejich moci je podpora kulturních zájmů žáků a zvláště aktivní pěstování hudby. Vztahy LŠU a ZDŠ je třeba stále posilovat nacházením vhodných forem spolupráce. Jedním ze styčných bodů je právě snaha o udržení dětských zájmů o studium hry na hudební nástroje.

Míníme-li se otázkou „úmrtnosti“ zabývat, rozvrhněme si ji na vnitřní podmínky dítěte (genetické, biologické, psychické, gnozeologické apod.), vnější podmínky (vyučovací metody a způsoby, společenské zájmy, některé obecné těžkosti LŠU apod.), a nemůžeme zanedbat jejich interakci. Problematiku tedy nelze omezovat jen na zkoumání dětských zájmů. Také není rozhodující pouze postoj učitele. V obou případech je věc subjektivně zkreslována. Obě strany mají totiž ve vyučování některé těžkosti, které se odrážejí v zájmu o práci.

Každé dítě může mít jinou skladbu hudebního nadání. A konečně, u každého se projevuje jiný druh hudebního nadání. Tak mnozí žáci, i přes dobré základní hudební schopnosti a intelekt, nemohou zvládnout určenou látku, což se neprojevuje jen stagnací manuálních dovedností, ale také nedostatkem schopnosti hudebního cítění. Nelze stanovit počátek těchto potíží do určitého údobí, avšak většinou se začínají projevovat ve 3. — 4. ročníku LŠU, kdy znatelně stoupají požadavky učebních osnov na technickou i hudební stránku výkonu.

Všechny děti nemají patřičně rozvinuty kladné volní vlastnosti. Ani s ohledem na biologii dítěte nelze ustoupit od toho, že ke každému úspěchu je třeba určité míry námahy. Zatímco jiné děti si skotačí, žák LŠU má pilně cvičit hru na hudební nástroj. Kdo ho však má k tomu vést, když oba rodiče chodí do zaměstnání? Co by se stalo, kdybychom v takových případech ve škole navrhli, aby tomuto dítěti byla umožněna příprava v čase, kdy je v družině nebo školním klubu?

Je třeba odlišovat skutečný zájem o hudbu od zájmu o tuto činnost z vnitřních intelektuálních pohnutek a ze snahy vyniknout mezi dětmi. Oba druhy zájmu lze využít a mohou být také prostředkem úspěchu.

Při dospívání dítěte se okruh jeho zájmů specializuje. K tomu přistupuje dětský úsudek, který svůj zájem o hudební činnost tříbí pozorováním dovedností jiných dětí. Proto aktivní hudební činnost slabších žáků může být deklasována pozorováním dovednosti jiných. Při školních kulturních akcích by mělo proto být vždy dost místa i pro ty slabší žáky.

Je všeobecně známo, že LŠU mají ve své činnosti některé chronické potíže, které se promítají jako faktory, jež působí negativně.

Stále důrazněji se jeví potřeba vědeckého řešení výběru žáků. To ovšem předpokládá uspořádat výzkumné metody, seznámit s nimi učitele a celou tuto činnost z určitého střediska řídit. Je nepochopitelné, že školské orgány nebyly zatím schopny problém řešit. Tato důležitá činnost je zatím zanedbávána a z amatérizmu narůstají mnohé těžkosti.[1]

Ve vyučovacím procesu v LŠU nejsou vždy voleny takové metody a formy výuky, které by odpovídaly biologii, psychice a poznávacím schopnostem dětí různého věku. Učitelé by měli mít důkladnější pedagogickou přípravu. Jejich hlubší znalosti z obecné pedagogiky, pedagogické psychologie, gnozeologie i logiky by mohly přispět k tvořivému přístupu v jejich práci.

Ani teorie výchovy ani pedagogická praxe v LŠU nejsou soustavně publikovány, a proto učitelé nemají zrovna ty nejlepší podmínky k speciálnímu sebevzdělávání. Připočteme-li k tomu ještě nevhodné budovy, průchozí učebny, problémy s učebnicemi a hudebními nástroji, nejsme ještě zdaleka na konci potíží, které jsou všeobecně známé a nepřispívají ke kladným výsledkům.

Při posuzování těchto vnějších podmínek dítěte nemůžeme opomenout ani společenské vlivy. Mnoho vnějších překážek je v samotném systému LŠU. Je přeplněn školskými manýrami. Mají to být školy umění se specifickými znaky individuální umělecké výchovy, ale zatím se utápějí ve snahách stát se školami. Právě toto školaření s vytvářením nejrůznějších pevných norem odvádí od původního záměru. Osobnost dítěte se ztratila mezi organizačními předpisy.

Vlivem společenského působení jsou na všeobecně vzdělávacích školách dětské zájmy soustřeďovány na ty činnosti, které byly v naší společnosti preferovány. Tak je také v pozdějším dětském věku omezován zájem o studium hudby. Přispívá k tomu i nezájem části rodičů, ba nechuť, která se mnohdy opírá o nutnost zvýšeného úsilí jejich dítěte ke zvládnutí obtížnějších úkolů časově velmi náročných, jež je třeba plnit ve vyšších ročnících LŠU. Rodičovské zájmy jsou mnohdy velmi daleko od péče o uměleckou výchovu vlastního dítěte.

Postrádáme výchovné osnovy. V nich by se měly odrazit výchovné momenty, které by přispěly k prohloubení dětských zájmů.

K tomu přistupuje nutnost zvýšeného volního úsilí, což je u velkého počtu žáků hlavní příčinou, proč nechtějí dále hrát, ačkoliv nelze říci, že by to plynulo z toho, že ztratili zájem o hudbu samu. To potvrzuje i skutečnost, že mnozí z nich pak využívají jiných možností, jak pokračovat ve hře na hudební nástroj.

Zdá se, že nedostatek kladných volních vlastností se projevuje u některých dětí proto, že vše, co ve svém dětském životě mají, získaly velmi lehce. Diví se pak, že je vůbec něco, co bez vynaložení mimořádného úsilí nejde.

K úrovni požadavků v minulosti přispíval i větší počet zájemců o nástrojovou výuku v LŠU, než bylo možno v omezených možnostech stanovených mzdových fondů uspokojit. Učitelé si proto nedělali starosti s tím, kolik jejich žáků dokončí celé studium. Žáků bylo stále nadbytek. Protože však LŠU nemohly vlivem byrokratických nařízení přijmout všechny schopné děti, začaly se posilovat jiné instituce (kurzy osvětových zařízení a soukromé vyučování). Nyní (alespoň v Brně — vlivem rozvoje jiných hudebně vzdělávacích zařízení i jinými příčinami) již nemáme nadbytek žádostí o přijetí do školy. Mění se proto i perspektiva učitele. To se projevuje i v tom, že učiteli začíná záležet na každém žákovi. Však také v posledních letech se procento dětí, které nedokončují první cyklus lidových škol umění, snížilo.

Dětský pěvecký sbor ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně a ZDŠI pro slabozraké v Bratislavě

Dětský pěvecký sbor ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně a ZDŠI pro slabozraké v Bratislavě

K podpoře dětských zájmů o hudbu také přispívá stálá součinnost LŠU a ZDŠ. Je to ovšem kapitola příliš rozsáhlá, než aby ji bylo možno probrat v tomto článku. Uvažujme jen, že ty děti, které navštěvují LŠU, mají pravděpodobně více vědomostí a dovedností v hudbě než jiné děti. Toho je třeba v hudební výchově motivačně využít. Tak také podpoříme zájem a ukážeme jim společenské důsledky jejich aktivity navíc. Takové styky by měly být organizovány v celoškolském měřítku. Prospělo by to oběma stranám, ale hlavně by to podpořilo zájem dětí o studium hudby.[2]

Tento článek si pochopitelně neklade nároky na vyčerpání všech faktorů a jejich vztahů. Mínil však upozornit, že bychom neměli opomíjet širší souvislosti při zkoumání této otázky.



[1] Odkazuji na svůj výzkum dětské hudebnosti, kterým se zde zabývám

[2] Odkazuji na skutečnost, že na základních školách pro nevidomé i slabozraké žáky, je hra na hudební nástroje neoddělitelnou součástí učebních plánů i učebních osnov

 


 

 



Další><PředchozíKultura, estetika, umění Apogeum