Rehabilitace osobnosti nevidomých v díle Valentina Haüye
(Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 1984/2, str. 159—170)
Úvod
Široká odborná tyflopedická veřejnost si jen nejasně uvědomuje odkazy, které zanechal první vychovatel nevidomých dětí a mládeže a zakladatel historicky prvního výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé V. Haüy. Nemůžeme se tomu ani divit, protože dosud nebylo o jeho praktické ani teoretické činnosti mnoho publikováno. Českých pramenů je velmi málo a rovněž informace o jeho činnosti v jiných oblastech jsou pouze kusé. Další příčinu, která vedla k neúplnému zpracování pozůstalosti V. Haüye, přinesla doba, ve které žil. Převratné společenské vztahy, vznikající ve Francii koncem 18. století, překryly význam jedinečných událostí. Vidíme to i z výnosu Pařížského konventu, který přeměnil vzdělávací zařízení v souladu se soudobými požadavky na slepecké dílny.
U příležitosti 200. výročí založení prvního výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé a v rámci Roku Valentina Haüye, který vyhlásila Světová rada pro blaho slepců, máme možnost splatit dluh tomuto tvůrčímu duchu, který obětoval realizaci svých ideálů.
Zdá se, že nejen člověk hledá své zařazení ve společnosti, ale také společenské události si vyhledávají člověka, který je schopen obětovat svůj život ve prospěch pokroku. Jeden z aktivních humanistů konce 18. století položil v sázku svou celoživotní existenci ve prospěch slepých dětí, mládeže a v důsledku své činnosti upozornil na to, že nevidomý člověk je schopen vzdělání i přiměřené pracovní činnosti. Věřil lidskosti, byl přesvědčen, že představy o rehabilitaci osobnosti nevidomých lze za jejich aktivní spolupráce splnit. Ještě netušil, jak těžko bude překonávat nechuť svých žáků a nedůvěru společnosti.
Sociální cítění V. Haüye se utvářelo již v jeho dětství, kdy byl svědkem otcova úsilí o uznání materiálních hodnot jeho plátenické činnosti. Obdivuhodné je úsilí mladíka, kterému se otvírá svět v zajištěné životní existenci tlumočníka francouzského ministerstva zahraničí. Jeho Škola kaligrafie (krasopisu) byla rovněž prosperující. K tomu přistupuje mimořádné technické nadání. A přece uprostřed života mění své vlastní ideály s úmyslem přispět ke zmírnění bědného života žebrajících slepců. Pro jeho úsilí, dovršené významnými výchovnými úspěchy, zůstalo jeho jméno trvalým pojmem i v současné tyflopedii. Od pouhého prakticizmu se odpoutal svými teoretickými pracemi. V. Haüy je příkladem všestranně vyváženého talentu, který spojen s mimořádnou pílí mohl zajistit vybudování velkého díla. Založením výchovného zařízení přispěl zásadně k posunu dosavadních cílů života nevidomých do oblasti rehabilitace jejich osobnosti. Připravil tak podmínky jejich životního uplatnění v kolektivu. Tuto praktickou činnost zobecňoval ve svých spisech.
V. Haüy, zakladatel moderní péče o uplatnění nevidomých ve společnosti, se narodil 13. listopadu 1745 v St. Just les Marais jako syn chudého pláteníka.
Po dokončení studií zřizuje nejdříve Školu krasopisu. Později se stává tlumočníkem ministerstva zahraničí. Tvořivý vztah k písmu, znalost cizích jazyků i konstrukčně technické zkušenosti mu později pomáhají při zřizování kolektivního výchovného ústavu pro nevidomé.
Během studia se setkává s problémy života pařížské chudiny. Denně měl možnost pozorovat žebráky, kteří trpí nejrůznějšími tělesnými neduhy a také slepotou, ti ho zvláště poutali svou energií k přežití. Tito ubožáci byli většinou odkázáni na dobročinnost. Nepřicházela-li sama, vyžadovali si ji. Nikdo zatím neusiloval o jejich využití v manufakturách, nikoho nenapadlo, že by mohli pracovat. Jejich masovým zaměstnáním byla žebrota. Haüy znal také starý azyl Quinze-vingts (patnáct krát dvacet). Setkává se s jeho obyvateli, kteří jsou ochotni si přivydělat jakýmkoliv způsobem. Vedení azylu dokonce podporuje jejich každou výdělečnou činnost. Protože nevidomí z bohatých rodin jsou zaopatřeni, spojuje se představa slepce s krutou chudobou. Ti šťastnější měli v azylu alespoň střechu nad hlavou.
Již v roce 1770 sociální problematika nejchudších vrstev obyvatelstva V. Haüye plně zaujala. Seznamuje se s právě založeným zařízením pro neslyšící. Pilně navštěvuje jeho zakladatele abbého de l’Epée, studuje Diderotovo dílo Lettre sur les aveugles à l’usage de ceux qui volent (volně: Dopis o slepých vidomým), zabývající se problematikou chudých slepců a vybízející k rehabilitaci jejich osobnosti.
Haüyův zájem o tuto novou činnost roste. Seznamuje se s úspěchy některých známých nevidomých (I. Schönberger, E. E. Waldkirchová, T. Blacklock aj.), navazuje osobní styky s tehdy významnými nevidomými (jmenovitě se N. Saundersonem a M. T. Paradisovou), dopisuje si s Rampazetem. Od Saundersona se dovídá o jeho pomůcce pro matematiku. Paradisová ho fascinuje svým hudebním uměním a navíc mu předává své vlastní zkušenosti s psaním a čtením, předvádí svůj způsob hudební notace pro nevidomé aj. Rampazet Haüye dokonce navštěvuje a seznamuje ho se svým systémem písma. Životní úspěchy nevidomých jedinců, vydobyté ovšem mimořádným úsilím, ho s konečnou platností utvrzují v reálné možnosti věnovat se výchově a vzdělávání slepých dětí v kolektivním zařízení, přejít od pokusů s jednotlivci, jak tomu až doposud vždy bylo, k masovému pojetí. A právě tímto rozhodnutím vyjadřuje V. Haüy přesvědčení o vzdělavatelnosti nevidomých všech společenských vrstev. Nastává dlouhé období čtrnácti let soustavného studia dostupné literatury, společenských podmínek a tvorby všech nutných učebních i jiných prostředků, ze kterých se zvláště věnuje přípravě reliéfního písma.
Haüyovo úsilí o otevření vychovávacího ústavu nevyplývalo z pouhého idealistického filantropického zaujetí nebo z touhy po vlastní popularitě. Jeho tvořivý humanizmus přerůstá v aktivní humanitu, což potom dokazoval po celý svůj další život bez nároku na osobní pohodlí, nebo dokonce materiální prospěch.
Počátky výchovy a vzdělávání nevidomých dětí
S výchovou a vyučováním začal Haüy u nevidomého žebráka F. Lesueura z Lyonu, kterého delší dobu pozoroval při činnosti. Haüye zvláště zajímala jeho dovednost rychle rozeznat jednotlivé vyžebrané mince. To bylo určitým důkazem, že u nevidomých zastupuje scházející zrak velkou měrou hmat, což bylo právě jednou z hlavních Haüyových zásad, ze kterých hodlal vycházet. Toto zaměření bylo jednou z příčin pozdějších rychlých úspěchů nejen ve zvolených výrobních činnostech, ale také ve triviálním (čtení, psaní, počty) vzdělávání slepých dětí. Začít s prací mohl ovšem na základě individuálních zkušeností.
V. Haüy přesvědčil slepého žebráka o důležitosti svých plánů. Místo žebrání bude u něho bydlet a zato se bude učit číst. Nebylo to lehké. Lesueur nebyl zvyklý soustavné práci, žebrota byla činností, kterou mistrně ovládal. S výukou začínají v Haüyově bytě 31. května 1784. Především jsou to pokusy o čtení, psaní a počty. Jakmile se F. Lesueur stal členem Haüyovy rodiny, přestal žebrat a vyvstal problém s obživou jeho matky. Traduje se, že Haüy se musel dokonce zavázat přispívat matce svého prvního žáka určitou finanční částkou.
Pro čtení a psaní si již dříve připravil pomůcky, k počtům ho inspirovala Saundersonova tabulka. Reliéfní zeměpisné mapy poznal u Paradisové. Nejednalo se tedy o okamžitý nápad, nýbrž o dlouhodobé plánovité přípravy. Prakticky i teoreticky vyzbrojen mohl nyní očekávat výsledky. Haüy si však byl vědom, že vychovat a vzdělat je pouze první fází. Usiloval proto o koncepci společenského uplatnění svých absolventů, kterou nastínil již po dvou letech existence Ústavu (1786) v díle Essai sur l’éducation des aveugles.
První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Již 17. listopadu 1784 předvádí svého žáka na veřejné zkoušce před Societé philantropique. Učitel i žák obstáli na výbornou. Společnost se rozhodla přispět Haüyovi značným finančním obnosem, takže mohl přijmout do své péče dalších 12 chlapců. Zpočátku to byla škola s denní docházkou, později byl otevřen také internát.
Societé philantropique se s problematikou žebravých slepců nesetkává poprvé. Byly to například již návrhy E. Regniera, který jí předložil výběr prací vhodných pro nevidomé. Filantropická společnost se i z toho důvodu zajímala o Haüyovu činnost. Vůle pomoci se dosvědčuje v dopisu, který Společnost zaslala Haüyovi dne 16. září 1794. S oceněním jeho zásluh se v něm nabízí další finanční pomoc.
Koncem 18. století se konají vážné pokusy o léčení šedého zákalu. Proklamuje se tedy teze, že slepota je vyléčitelná (šedý zákal). Lékařským zákrokům se mohli podrobit pouze bohatší občané. Brzy tedy přechází horečka po operacích v realitu. Haüyovo úsilí to však nenarušilo.
Koncem prosince 1786 představuje Haüy již 24 žáků ve Versailles a poté samotnému králi Ludvíku XVI. I zde se mu dostává uznání a hlavně hmotné podpory. Je jmenován královským tlumočníkem Admirality, čestným profesorem akademických písemností a konečně královským tajemníkem.
Činnost prvního Haüyova ústavu
O pětileté činnosti Haüyova ústavu podává v roce 1789 velmi kladnou zprávu F. Schulz ve svém spisu O Paříži a Pařížanech z roku 1791. Vysoko cení práci, která byla vykonána. S obdivem popisuje způsob vyučování čtení, psaní, počtům i zeměpisu.
Pedagogické a didaktické úkoly vytyčuje Haüy ve zmíněné Essai. Z hlediska zvláštnosti gnóze nevidomých se V. Haüy spoléhá na jejich hmat podobně jako D. Diderot. Pokládá jej za tak citlivý, že je schopen nahradit zrak. Náhradu zraku hmatem pokládá za dostatečnou k plné nebo částečné adaptaci prostředků výchovy a vzdělávání. Později je podle Haüye hmat jedním z prostředků obživy. Historický vývoj ukázal, že Haüyův výchovný cíl byl skutečně odvážný. Vytryskl z ducha, který byl ovládnut maximálním optimizmem.
Ke čtení a psaní používal latinku. Počtům bylo snazší vyučovat pamětně, protože pomůcky práci spíše zdržovaly. Vesměs byly náročné na manuální činnosti. Hudbě se vyučovalo rovněž pamětně, i když Haüy i v tomto směru vyvíjel iniciativu a pokusil se zhotovit takovou hudební notaci, kterou by bylo možno číst hmatem. O podobné notaci se později zmiňuje Stárek ve svém pojednání Zvláštní ohledy při pěstování nevidomcův, uveřejněném v časopise Přítel mládeže (1840, s. 76).
Na hudební vzdělávání kladl Haüy důraz, protože v něm viděl reálnou možnost obživy hudebně nadaných absolventů.
Ústav měl zařízený sál pro exkurze. Na jedné straně seděli Haüyovi žáci, proti nim návštěvníci. Obě skupiny lavic byly proti sobě uspořádány stupňovitě. Předvádělo se vše, čemu se v Ústavu učilo. V promyšlené režii se střídalo čtení, psaní, matematika, dějiny, zeměpis, rukodělné práce aj. Na závěr se vždy předváděla hudba. Ve skutečnosti však plánovaným zakončením byla sbírka mezi návštěvníky. Bez těchto milodarů si nebylo možno představit provoz tak velkého zařízení. Výše zmíněného Schulze zaujala nejvíce vysoká úroveň hudebního umění nevidomých chlapců.
Pouhých pět let činnosti Ústavu stačilo, aby se jeho pověst rozšířila i za hranice. Avšak těchto pět let bylo také posledních, v kterých se mohl V. Haüy věnovat čistě své odborné činnosti. Byla to také nejradostnější léta, protože další období přinášela hlavně svízele, finanční starosti, boj o diferenciaci nevidomých, které vzdělával, a těch, kteří byli obyvateli azylu, cesta do Ruska, která přinesla nejvíce zklamání, a nakonec bylo zapomenutí. To naštěstí Haüy ještě v této době nevěděl.
Porevoluční události
V roce 1789 nastává vlivem revolučních událostí obrat v plynulém rozvoji Ústavu. Začínají chybět finanční prostředky. Pařížský konvent řeší tuto situaci spojením Haüyova vzdělávacího ústavu s ústavem pro neslyšící (1790), což s sebou přineslo mnoho rozporů mezi zaměstnanci a neshod mezi žáky.
V roce 1791 byly převzaty oba pařížské ústavy (pro nevidomé a neslyšící) do státní správy. V té době má již Haüyův Ústav 84 chovanců. Spojení s ústavem pro neslyšící trvalo do roku 1794, kdy byl Ústav pro nevidomé chovance znovu osamostatněn. Stěhují se již počtvrté do jiné budovy.
Bída v Ústavu vzrůstá. Haüyovo úsilí se vyčerpává převážně při získávání hmotných prostředků. Jedním z aktivních opatření bylo otevření tiskárny pro širokou veřejnost, ve které se na objednávku zhotovovaly různé pozvánky, programy apod. Ani potom se však situace o mnoho nezlepšila. Pouze dočasně pomohla dotace filantropické společnosti. Bouřlivá doba nebyla vhodnou půdou pro širokou agitaci mezi majetnými, kteří měli jiné starosti.
V roce 1795 řeší pařížská vláda situaci po svém. Přeměňuje Ústav v pracovní dílny s cílem vychovávat slepé dělníky. Konečně i v tomto opatření lze vidět společenský pokrok, protože ještě před několika lety nebylo o státem podporované slepecké dílně ani slechu.
V období Velké francouzské revoluce se skupina Haüyových chovanců přidala na stranu revolucionářů. Pro demonstrace psali dokonce hry a písně, které v průvodu sami provozovali. Revoluční doba uvolnila kázeň chovanců natolik, že zvláště vynikli jako skladatelé a zpěváci písní. V roce 1797 byl Haüy dokonce zatčen a uvězněn za veřejně zpívané písně s amorálními texty chovance Avisse, které zpívala skupina nevidomých vezená na vysoké káře. Vyvrcholením těchto uvolněných mravů bylo veřejné prozpěvování písně sanscullotů.[1]
Později se Napoleon Bonaparte rozhodl znovu spojit Ústav s azylem Quinze-vingts (1800). Takovým rozhodnutím byl ovšem Haüy nanejvýš zklamán. Azylové zařízení mu neumožňovalo realizovat plány, o kterých jsme se již zmínili. Napoleon Bonaparte se v roce 1802 rozhodl dát Haüye do výslužby, což učinil s velkými poctami. V. Haüye to vnitřně zlomilo a dočasně ochromilo jeho aktivitu. Aby byly odlišeny obě skupiny slepců, původní chovanci byli nazýváni slepci první třídy a Haüyovi patřili do skupiny slepců druhé třídy.
V roce 1802 zakládá V. Haüy nový soukromý ústav zvaný Musée des aveugles, pro jehož provoz neměl ovšem dosti finančních prostředků. Přivítal proto pozvání cara Alexandra I. do Petrohradu, kde měl být založen ústav pro nevidomé.
Již v roce 1803 vypracoval a carovi zaslal plán na zřízení a provozu pracovního ústavu. Stanovuje zde tři oblasti výchovy: literní (čtení, psaní, počty), hudební a pracovní výchovu.
V roce 1806 svůj Ústav rozpouští, veškeré zařízení rozprodává a za získané prostředky se vydává do Petrohradu. Odjíždí i se svou manželkou a nevidomým žákem Fournierem. Bere s sebou rovněž základní pomůcky pro vyučování.
Haüyovo působení v zahraničí
Pouhá zastávka v Berlíně byla vlastně Haüyovým jediným velkým úspěchem zahraniční mise. Plný ideálů a nové energie se nejvíce těšil do Ruska.
V Berlíně se stal hostem slavného očního lékaře Grapengiessera, kterému předvedl Fournierovy dovednosti poprvé již 10. července 1806 v berlínské akademii věd. Zprostředkoval proto Haüyovi přijetí u pruského krále. Ten rozhodl založit Ústav pro nevidomé v Berlíně co nejdříve. Šťastná volba ke zřízení a vedení Ústavu padla na později známého tyflopeda A. Zeuna. Berlínský ústav byl potom otevřen 13. října 1806. Haüy byl vyzván, aby se při návratu z Petrohradu zastavil v Berlíně a zhodnotil Zeunovu činnost. K tomu však nedošlo.
Zakladatel berlínského Ústavu pro nevidomé J. A. Zeune byl Haüyem obšírně instruován osobně a také z cesty do Petrohradu písemně. Jsou známy dva jeho dopisy s přílohou. Je v nich obsažen podrobný rozbor podmínek, za kterých lze slepé děti úspěšně vzdělávat. Výchovu a vzdělávání v nich Haüy člení do čtyř okruhů: manuální práce, literní vzdělání, tisk knih a hudba. V dopisech stanovuje základní podmínky úspěšné činnosti asi takto:
1. vrátit slepcům víru v život a získat důvěru společnosti v jejich užitečnou práci
2. do rukou svých žáků vložit takové zaměstnání, ze kterého by měli užitek, zbavit je žebroty
3. slepým dětem z lepších kruhů zajistit radost z literatury a umění
4. poskytnout těmto nešťastníkům útěchu, protože byli zbaveni pocitu životního štěstí, který by jim umožnil žít snesitelně
Vidíme, jak citlivě je hodnoceno společenské postavení tehdejších nevidomých a jaké pokrokové prostředky volí Haüy na realizaci svých cílů. Samostatná pracovní činnost se stává snem většiny nevidomých, který se plně mohl i realizovat až v současnosti. Haüyovy touhy byly splněny až po dvou stech letech.
Haüy ještě před otevřením berlínského Ústavu odcestoval do Petrohradu. Zde ho však čekalo nemilé překvapení, když pro ústav nemohl získat žádné slepce. Po urgenci u cara vydaly místní úřady prohlášení, že v Petrohradě žádní slepí žebráci nejsou. (Tento dokument byl nalezen ve Státním archivu v Moskvě). Sám je tedy vyhledává. Tím se odsunulo otevření Ústavu až do roku 1807 (některé prameny uvádějí rok 1809). Ústav nesl název Imperátorský ústav pro pracující slepce. U příležitosti otevření Ústavu propůjčil car V. Haüyovi Řád sv. Vladimíra.
Práce se zde Haüyovi nedařila. Snad na tom nese vinu i slabší znalost ruštiny. A tak když v Ústavu zbyli pouze tři chovanci, rozhodl se po pádu Napoleona Bonaparta vrátit zpět do Paříže (1817), kde již v roce 1816 se znovu po mnohých bojích osamostatňuje výchovný ústav s názvem Národní ústav pro mladé slepce.
Ke konci života, sám zrakově těžce postižený, byl Haüy v Paříži již zcela neznámý. Až do své smrti dne 19. března 1822 žil u svého bratra úplně zapomenut. A přece na jeho pohřbu zpívalo několik jeho bývalých i současných nevidomých žáků Requiem, které jeden z nich napsal. Z tohoto pohledu se nám otázka, zda se mohl Braille setkat s Haüyem již dříve, jeví jako nepodstatná. Předcházející text naznačuje, že spíše nikoliv.
Haüyův vědecký odkaz a jeho reliéfní písmo
Haüyovým původním zájmem byl krasopis, pro jehož výuku založil vlastní školu. Měl tedy k písmu jako symbolickým znakům odborný vztah. Byl také technicky mimořádně nadaný, vždyť napsal spis o vylepšení světelného telegrafu. Význačná byla i jeho píle, houževnatost a cílevědomost, měl rovněž mimořádný organizační talent. Tyto vlastnosti se osvědčily především v druhé polovině jeho života, kdy se věnoval kolektivní výchově a vzdělávání nevidomých. Umožnily mu realizovat dílo, které se vyznačuje kvalitativním posunem výchovných cílů. Jeho úsilí metodicky směřovalo k rehabilitaci osobnosti nevidomých a jejich adaptaci na vybrané pracovní činnosti, které přispěly k vlastní obživě postiženého. Za jeden z nezbytných prostředků považuje dovednosti číst a psát.
Po seznámení s Paradisovou a jejími pomůckami napsal málo známou práci Sur les moyens d´instruire les aveugles, ve které se zabývá prostředky vzdělávání nevidomých.
Ve svém stěžejním díle Pokus o výchovu slepých píše, že cílem je naučit slepce číst, a to knihy psané reliéfním písmem. Později je prostřednictvím knih vzdělávat, učit tisku knih, učit je psát, počtům, cizím jazykům, dějinám, zeměpisu a hudbě. Toto jsou plány, které se staly předpokladem zcela nového pojetí výchovy a vzdělávání nevidomých. Již dříve existovaly jednotlivé pokusy vytvořit takové písmo, které by nevidomí mohli číst a případně jím psát. Avšak vždy se jednalo pouze o jedince. Můžeme proto tyto pokusy hodnotit předně jako iluzi o možnostech čtení a psaní nevidomých. Vzdělaní nevidomí jedinci se dopracovali k vlastnímu druhu písma, které však nikdo po nich nepřebíral. Výměna zkušeností byla omezena dlouhým časovým odstupem, zeměpisnou vzdáleností a v neposlední řadě i společenskými podmínkami. Haüy se ve své práci Précis historique de la naissance, de progres et de l’état actuel de l’Institution des enfants aveugles (1788) rozepisuje o možnosti využít hmat ke čtení reliéfního písma. Rozvádí i okolnosti, za kterých lze vytvořit vhodné a hmatem rozlišitelné písmo. Popisuje zde také techniku psaní, vlastně tištění na papír. Uvažuje o dřevěných typech písmen, kterými lze z rubové strany papíru protlačit jejich tvary čitelné hmatem. Tisk se zároveň barví černou barvou pro čtení zrakem. Tyto vývody potom ověřil a po menších úpravách je uznal za vyhovující.
Počátkům čtení se vyučovalo na dřevěných typech písmen. Na hranolku bylo každé písmeno reliéfně ostře vystouplé. Prvním úkolem bylo rozeznat jednotlivá písmena. Po zvládnutí celé abecedy měl žák za úkol řadit jednotlivé hranolky a později i destičky s reliéfními písmeny tak, aby byla vytvářena slova a věty. K tomuto účelu sloužila podložka s lištami, které vymezovaly řádky. Tímto způsobem bylo možno vysázet celé strany a ihned je pod tlakem vytisknout na papír.
Haüyova Essai — ukázka jeho reliéfního tisku s černotiskovým zabarvením
Bylo také vyzkoušeno psaní rydlem. K nácviku sloužila písmena vyhloubená do dřevěných destiček. Nevidomý žák se jim učil tak, že nejdříve pouze pohyboval rydlem ve vyhloubeném písmenu. Později tyto poznané tvary ryl do papíru. Psalo se ovšem zrcadlově obráceně z rubové strany. Hmatem byl takový text nesnadno čitelný.
Dalším způsobem bylo psaní hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechal reliéfní stopu. Takové psaní bylo sice jednoduché, avšak písmo ještě nesnadněji čitelné. V. Haüy proto nejvíce používal psaní vyrážením písmen do papíru plastickými typy buď jednotlivě za sebou, nebo obtisky po vysázení celé strany. Tímto způsobem se tiskly potřebné učebnice. Aby byly knihy trvanlivější, slepovaly se vždy dva listy rubovými stranami k sobě. S touto technikou se setkáváme dosti dlouho potom. I nejstarší knihy tištěné Brailleovým písmem byly vyráběny tímto způsobem a dokonce sázeny rovněž písmeny litými z kovu. Převrat ve výrobě učinila až Hinzova „puncírka“.
Nevidomí mohli sázet knihy i pro vidomé. Právě tuto možnost Haüy využívá, když jeho Ústav nejvíce trpěl nedostatkem finančních prostředků. Zavádí vlastní tiskárnu, ve které si bylo možno objednat tisk pozvánek, programů a j. Místo lisování do reliéfu byla strana vytištěna barvou.
Výhodou Haüyova způsobu byla možnost tisknout reliéfně s černým zbarvením. Takovým způsobem bylo vytištěno i jeho dílo Essai sur l’éducation des aveugles v roce 1786.
Podobných technik se používalo v matematice. Reliéfní číslice na destičkách sloužily v počátcích elementárnímu seznamování s jejich psaním. Později se seřazovaly do dvou i víceciferných čísel. K zapisování početních úkonů sloužila dřevěná podložka s vodorovnými a svislými lištami, které ji rozdělovaly do mnoha čtyřhranných otvorů. Do těchto otvorů se zapisovaly příklady vkládáním zmíněných destiček.
Zapsaný příklad bylo možno tlakem obtisknout na papír. Jak uvádí Schulz ve své zprávě z roku 1791, vyučovalo se však počtům ponejvíce pamětně. Haüyův první žák F. Lesueur nabyl v matematice takových dovedností, že se později stal hospodářem ústavu.
Haüyovy učební pomůcky
Haüy nechal vyrobit reliéfní zeměpisné mapy na dřevěných podložkách. Města byla značena puntíky a kroužky různých velikostí, státní hranice řadou zatlučených hřebíčků, řeky byly znázorněny drátem. Mapa byla vlastně dobrá matrice, ze které se pod tlakem vytvářely obtisky na papír. Sady map bylo možno skládat ve větší celky. Na metodu obtisků se později zapomnělo a trvalo dalších několik desetiletí, než byly reliéfní zeměpisné mapy z papíru vyráběny v širším měřítku (viz mapy Kunzovy).
Haüy zdůrazňoval význam vyučování hudbě. Dal zhotovit notopisné typy, které se měly skládat podobně jako písmena nebo číslice. Počítal rovněž s možností reliéfních obtisků na papír. Tento způsob se však neosvědčil a hudbě se vyučovalo pamětně. Obrat přinesla až Brailleova hudební notace (1834), která se rozšířila až v sedmdesátých letech 19. století.
Haüy učinil i pokus o zkratkopisný tisk reliéfního písma. Vedla ho k tomu především neuspokojivá hospodářská situace Ústavu, do které se dostával dosti často. Cílem jeho zkracovaného zápisu slov bylo uspořit papír, kterého se při vyučování spotřebovalo velké množství. Jeho zkratkopisný systém však je velmi těžko čitelný a navíc se jím neušetřilo předpokládané množství papíru. Princip spočívá v připisování teček a vodorovných čárek pod a nad písmena. Příklad:
o = on
a = an
e = en
n = nn
l = ll
efats = enfants
Haüyovo písmo bylo později vylepšováno. Na zdokonalení písma pro nevidomé se podílel i jeho první žák F. Lesueur (1809), který se snažil odstranit podobnost písmen a zlepšit jejich čitelnost úpravou a zjednodušením tvarů písmen.
K nejjednodušší podobě latinky dospěl J. W. Klein, zakladatel péče o nevidomé v Rakousku, který nahradil hladký reliéf jehličkami. Jeho písmo se v oblasti německy mluvících zemích používalo vedle nejrůznějších kodifikací Brailleova písma až do poloviny 20. století.
Osobnost V. Haüye a jeho dílo jsou inspirací i pro současné tyflopedy. Haüy vyvíjel mimořádné úsilí o rozvíjení zvláštností poznávacích činností nevidomých a o jejich pracovní začlenění. Ke splnění tohoto cíle se stala jeho tyflografika nezbytným mezistupněm.
Závěr
V osobě V. Haüye se soustředil intelekt a vysoké vzdělání, technické představy i schopnost zajistit výrobu vytvořených pomůcek, smysl pro vytváření životních perspektiv nevidomých, pro které zajišťoval vhodná povolání. Byla to osobnost, která celou problematiku zvládla prakticky i teoreticky.
Výsledky novátorské činnosti tohoto skromného člověka se odrazily ve změně postojů k nevidomým. Mění se názory na vzdělavatelnost nevidomých, počítá se s jejich produktivním zapojením do společnosti v oblasti výroby i intelektuální sféry. Tento kvalitativní obrat lze kvalifikovat jako začátek období rehabilitace osobnosti nevidomých, tj. progresivních snah o nalézání prostředků na jejich vzdělávání. Končí období represe, kdy byli nevidomí pouze trpěni a nanejvýš umísťováni v azylech. Haüy zosobňuje novou éru, která přinesla nevidomým možnost zařadit se do společnosti tvůrčí prací.
Od dřívějších individuálních pokusů s výchovou mimořádně nadaných jedinců se V. Haüy liší založením prvního zařízení pro kolektivní výchovu a vzdělávání nevidomých, pro které připravil materiální i vědecké podmínky.