KOVALENKO, Boris Ignatěvič

* 16. 1. 1890

† 10. 10. 1969

Zakladatel sovětské komunistické tyflologické vědy.

Oslepl v roce 1924, když pracoval s obtížně vychovatelnou mládeží. Poté přešel k úvahám o výchově nevidomých.

Několik roků působil jako ředitel oblastní školy pro nevidomé ve Smolensku. V r. 1929 se stal profesorem tyflologie na Defektologické fakultě Gercenova pedagogického institutu v Petrohradě (tehdy Leningradě), kde působil do r. 1959. Dosáhl hodnosti doktora pedagogických věd a stal se dopisujícím členem akademie věd. Získal několik státních vyznamenání.

Za druhé světové války řídil rehabilitaci osleplých vojáků.

Z jeho rozsáhlé vědecké činnosti uvádíme následující publikace: Zvláštnosti vyučování počtům na národní škole pro slepé (1936); Základy předmětových metodik práce se slepými (1936); Matematické zápisy slepých (1938); Základy a systém ruského slepeckého zkratkopisu (1940); Metodika ruského jazyka ve škole pro slepé (1941); Návrat osleplých k práci a k životu (1946); Jak studovat bez zraku (1946); Pracovní příprava žáků školy pro slepé (1947).

Ani po odchodu do důchodu nepřestal profesor Kovalenko pracovat. Společně se svou dcerou, docentkou tyflologie, vytvořil rozsáhlé třídílné kompendium Vysokoškolská učebnice tyflopedagogiky. Začala vycházet v r. 1952.

R. Krchňák, který zřejmě nečetl jeho odborné spisy, se pozastavuje nad tím, že Kovalenko neměl vliv, jak si sám stěžuje, na světovou tyflopedagogiku. Důvody jsou zřejmé, jeho práce jsou plné komunistické ideologie. Např. jeho Tiflopedagogika je poseta komunistickou výchovou i komunistickou ideologií natolik, že není přijatelná jako vědecké dílo pro světovou tyflopedii. Vždyť např. kapitola o estetické výchově je tak chudá, že je to až podivné. Kovalenko se nechal až příliš ponořit do idejí, které se staly lidským neštěstím, ač tak zpočátku nevypadaly.