KNIE, Johann Georg

* 13. 1. 1794 (1795)1

† 24. 6. 1859

Je zakladatelem výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé ve Wroclawi (1819), autorem a překladatelem několika tyflopedických spisů. Byl také autorem několika druhů písma pro nevidomé a zastáncem myšlenky, aby nevidomí mohli navštěvovat běžnou školu v místě svého bydliště.

Narodil se v Erfurtu jako syn dvorního zubaře. Otec se však dostal do nemilosti. Aby uhájil vlastní existenci a uživil rodinu, byl nucený se často stěhovat a měnit působiště. 7x, například z Hannoveru do Drážďan (kde Johann ve svých 10 letech onemocněl neštovicemi a ztratil zrak).2 Rodiče neztratili zájem o jeho výchovu a plně se mu věnovali. I po ztrátě zraku mu umožnili, aby chodil do školy. Pokud bylo třeba, zajišťovali mu soukromého učitele.

Rodina se dále stěhovala do Mannheimu, kde Knie začal studovat na gymnáziu. Obstaral si také několik učebních pomůcek, které zde vyráběl nevidomý Weissenburg, považovaný za prvního německého vzdělaného slepce (vyučoval ho Christian Niessen).

V r. 1808 se rodina konečně nastěhovala do městečka Pless. V prosinci téhož roku byl J. Knie přijat do Ústavu pro nevidomé v Berlíně, který však byl teprve ve svých začátcích (zal. 1806 A. Zeunem) a spíše součástí rodiny zakladatele. Knie vynikal nad ostatními, jelikož měl již předběžné vzdělání. Stal se Zeunovou silnou oporou. Věnoval se hře na violoncello.

Zeune ho pověřoval doučováním ostatních chovanců. Později v ústavu po krátkou dobu pracoval jako výpomocný učitel. V této době u něho pozvolna vzniká předsevzetí, že se stane učitelem nevidomých dětí. Zároveň je si však vědom, že jeho dosavadní vzdělání nedostačuje. Uvažuje o vysokoškolském studiu. V ústavu jako žák pobyl pět roků, jako výpomocný učitel dva roky.

V r. 1815 vstupuje na Wroclawskou univerzitu. Po tři roky úspěšně studuje především matematiku, dějepis a zeměpis. Živí se kondicemi. Navíc se již v této době začíná zabývat překlady některých děl francouzských tyflopedů (Guillié, Dufau, E. Nigová, Bridgmanová). V r. 1816 v časopise Hulystikk navrhl otevřít ve Wroclawi vzdělávací ústav pro nevidomé děti. Tento návrh se setkal s kladnou odezvou. To ještě více zvýšilo jeho úsilí studovat cizí jazyky s úmyslem pokračovat v překladech francouzských spisů a tak převzít zkušenosti tamních tyflopedagogů.

Na popud J. Knieho byl v r. 1817 založen Spolek pro podporu osleplých bojovníků za svobodu. O rok později dává vláda souhlas k založení ústavu. Mezi tím J. Knie úspěšně dokončil svá studia. Než bylo možné přistoupit k založení ústavu, vypomáhá Knie na místním gymnáziu, kde vyučuje matematice. Pro výuku si opatřil vhodné pomůcky, jako např. trojrozměrná geometrická tělesa aj.

Prvními jeho žáky v ústavu byli osleplí vojáci, kteří přišli o zrak v právě ukončených válečných událostech let 1813–1815. Byl to tedy zpočátku vlastně rehabilitační ústav, do kterého byli přijímáni dospělí, aby jim bylo umožněno adaptovat se na nové životní podmínky. Plně začal ústav pracovat v r. 1819. Postupně bylo možné přijmout i děti, a to zvláště poté, kdy byla v následujícím roce ústavu přidělena větší budova. Pro dospělé bylo třeba zajistit způsob obživy (Knie vynalezl strojek na výrobu zápalek a nití), pro děti bylo nutné otevřít školu s pravidelným provozem.

Pro své malé žáky pracně hledal vhodný druh písma a vytvářel potřebné pomůcky (v r. 1830 vydal první slabikář). Při vyučování použil postupně několik druhů reliéfní latinky: a) písmena vytvářel pomocí hustě zapíchaných špendlíků do polštářku, b) písmena do papíru propichoval šídlem, c) řídkým klihovým roztokem napsal písmeno a posypal křídovým práškem. Po zaschnutí je bylo možné rozeznat hmatem, d) jehličkami propichovaná písmena vznikla tím, že špendlíky vysázel do dřevěného hranolku. Veškerou svou činnost konzultoval formou dopisů s J. W. Kleinem, kterého považoval za největší autoritu. Činil tak konečně i jeho dřívější učitel A. Zeune.

V r. 1829 prožil J. Knie velké zklamání, když se ve spolku začaly zvedat hlasy, aby byl nahrazen učitelem Keislerem. Dnes již nelze zjistit, zda byla jako důvod uváděna Knieova slepota či něco jiného. Bylo mu nabídnuto místo učitele v ústavu ve Varšavě a dokonce i v Drážďanech. Svou velkorysostí a pevným postojem tyto obtíže překonal. Toto období bylo pro něho vůbec náročné. Zemřely mu jeho dvě ze tří dětí a manželka těžce onemocněla. Dosavadní obětavé pomoci své manželky se musel vzdát. Byla to pohroma, která by zlomila i tu nejsilnější osobnost. Ústav vedl přesto úspěšně až do své smrti.

Své zkušenosti zobecnil a zachytil v několika pracích. Je to čtrnáct obšírných dopisů J. W. Kleinovi v rozmezí let 1818–1842. Jsou projevem mimořádné úcty k přední osobnosti zakladatele skupinové výchovy a vzdělávání nevidomých v německé oblasti. Dopisy diktoval a jejich pravost potvrzoval svým razítkem.

Obsahem prvních dopisů je líčení vlastního dětství, pobytu v berlínském ústavu a touha po uplatnění svého vzdělání. Nejrozsáhlejší část však zabírá popis starostí související se založením wroclawského ústavu. Zmiňuje se rovněž o způsobu svého studia na univerzitě a svých prvních zkušenostech s výukou nevidomých žáků v době, kdy pomáhal Zeunovi. Popisuje, jak ho zaujala myšlenka založit ústav pro nevidomé, uvádí své první zkušenosti s válečnými slepci aj. Dopisy se tak vlastně stávají jediným pramenem pro poznání Knieovy cesty za vytčeným cílem.

Z dopisů se také dovídáme o jeho potížích, které ho potkávaly ve spolkové činnosti i jeho úmyslu cestovat Německem, vzniklé vlastně z přání navštívit Vídeň. Tuto cestu podnikl v r. 1835. Trvala více než tři měsíce. Po celou dobu si pravidelně pořizoval denní záznamy. Navštívil také pražský ústav na Hradčanech. Zkušenosti z této cesty popisuje ve své knize Pedagogická cesta Německem v létě r. 1835, která vyšla v r. 1837. Tuto publikaci je možné doporučit jako vhodný doplněk Kleinových Dějin péče o slepé. V Knieově práci nacházíme mnohé informace, které by jinak zůstaly neznámé.

Kniha se také zabývá pokyny, jak vychovávat nevidomé dítě v rodině od jeho nejútlejšího věku a je vhodným doplňkem Kleinovy práce stejného zaměření. Knieova práce je tedy rovněž určena pro rodiče. Několik set výtisků jim bylo také rozesláno bezplatně. Obě práce je vhodné pokládat za první, které jsou určeny rodičům a mají přispět k uvědomělé výchově nevidomého dítěte. Tím dovršují pokrokové tendence prvního vychovatele nevidomých ve Francii Valentina Haüye a prvního německého tyflopeda Christiana Niessena.

Mimo obšírné dopisy Kleinovi a výše zmíněné práce zanechává J. Knie ještě další dílo: Uvedení k účelnému jednání nevidomých dětí (1839). Mimo jiné v něm odsuzuje legendy, které nevidomým připisují zvláštní schopnosti, jež jim snad příroda údajně poskytuje jako náhradu za ztrátu zraku, zabývá se výchovou nevidomého dítěte aj. Přimlouvá se za aktivní výchovu, ve které se má najít hodně příležitostí, aby dítě poznávalo svět svými smysly. Podtrhuje úlohu hmatu i jiných smyslů, zabývá se sebeobsluhou aj. Podává rovněž čtyři návrhy na písmo pro nevidomé. V r. 1852 vyšla jeho kniha Budoucnost slepých a v roce 1860 Poselství nevidomých vidomým.

Knie také spolupracoval na Disterwegově práci Cesta ke vzdělávání německých učitelů, která vyšla ve Stárkově překladu v časopise Přítel mládeže (1840), jako historicky druhá uveřejněná práce o výchově a vzdělávání nevidomých. Měla instruovat učitele běžných škol, které navštěvovali i nevidomí žáci. J. Knie v ní zpracovává tematiku péče o nevidomé v běžné škole.

Jako osobnost můžeme Johanna Georga Knieho zařadit k nejvýznamnějším tyflopedům 19. století. Spolu s J. W. Kleinem a A. Zeunem tvoří výrazné německé tyflopedické trojhvězdí.

*1) Viz Scherer, 1864

*2) Některé prameny uvádějí, že o zrak přišel po pádu do kádě s vápnem