COHN, Ludwig

* 2. 2. 1877

† 1962

Byl jedním z průkopníků německého svépomocného hnutí nevidomých a to hlavně svou publicistickou a přednáškovou činností.

Ve svých sedmi letech po oboustranném odchlípení sítnice oslepl. Byl přijat do Ústavu pro nevidomé děti v Lipsku, kde se mimo školní docházky učil plést koše, zatahovat kartáče, plést rohože a dokonce plést i punčochy. V tomto oboru však svou budoucnost již tehdy neviděl. Ve dvanácti letech odešel studovat na gymnázium, které s úspěchem absolvoval. V tomtéž roce se nechal zapsat ke studiu na univerzitě, kde úspěšně absolvoval obor čistá filozofie a později i práva. Navíc získal dva doktoráty. Je třeba celou tuto cestu za vzděláním hodnotit jako výraz velmi silné osobnosti, protože vlastně nevěděl, k čemu mu bude tak pracně získané vzdělání. V kompenzaci zraku vzděláním nevěřil.

Rozhodl se, že již za nevidomé nebudou mluvit ani jejich učitelé ani členové charitativních spolků. Začal tedy psát spousty článků, ve kterých informoval čtenáře o potřebách nevidomých. V tomto smyslu je významná jeho publikace Der Weg ins Leben, která byla vydána za jeho emigrace v Ostravě.

Později se stal vedoucím Péče o nevidomé v tehdejším Prusku. Vykonal mnoho prospěšné práce. Ale v r. 1933 byl jako příslušník židovské národnosti přinucen Německo díky nástupu nacismu opustit.

Jeho prvním útočištěm byla Praha. V r. 1937 se stal lektorem otázek péče o nevidomé na Pražské německé univerzitě. Rovněž Česká Péče o slepé s ním navázala spolupráci. V r. 1938 musel však i z Prahy uprchnout, jelikož bylo jasné, že bude i zde německými nacisty pronásledován. Odcestoval do holandského Rotterdamu, kde vykonával funkci ředitele ústavu pro nevidomé děti a mládež. Odtud byl o rok později nacisty odvlečen do koncentračního tábora v Terezíně.

L. Cohn Terezín přežil. Třikrát byl v seznamu transportů do vyhlazovacího tábora. Pádem ze schodů si zlomil ruku a táborový lékař ho uznal za neschopného transportu.

Po válce se vrátil do Rotterdamu. Zabýval se tu otázkami péče o nevidomé v Izraeli. Přes svůj vysoký věk tuto zemi třikrát navštívil. Jako osmdesátník vydal knihu Cesta ke štěstí. Píše v ní, že slepota není neštěstím, ale velkou nevýhodou. Nevzpomíná utrpení prožitá v Terezíně. Na německou půdu však již po válce nikdy nevstoupil. Zemřel v Rotterdamu.