POZDNÍK, Jaroslav

* 24. 12. 1889

† 9. 10. 1958

Učitel v Ústavu pro nevidomé v Brně, později ředitel školy (1942–1945) tohoto ústavu.

Narodil se v Horních Heřmanicích na Lanškrounsku v rodině učitele. Obecnou školu navštěvoval v Hnátnicích, měšťanskou v Chotěboři, reálku v Pardubicích a v Kostelci nad Orlicí, čtyři roky Českého učitelského ústavu v Brně, kam se rodina přestěhovala. Učitelskou způsobilost získal vykonáním zkoušky v r. 1911. Svou aprobaci si rozšířil kurzem pro další vzdělávání učitelů, kurzem těsnopisu a kreslení.

Učitelskou dráhu začal v Brně–Komíně v r. 1909. V r. 1914 absolvoval v Praze kurz pro vyučování nevidomých. Na Zemský ústav pro výchovu nevidomých v Brně nastoupil po návratu z nemocnice, kde se léčil po zranění na frontě v r. 1919. Po celou dobu vyučoval ve 4. ročníku. V r. 1942 odešel ředitel ústavu R. Vejmělek do penze. ředitelem byl jmenován páter N. Doležel. Pozdník byl jmenován ředitelem školy.

Převzít vedení školy právě v období fašistické okupace nebylo pro J. Pozdníka nijak radostné. Musel čelit tlaku Němců i útokům vrchního ředitele, který chtěl uplatňovat ve škole své představy (viz DOLEŽEL, Norbert Stanislav). Bylo to nejobtížnější období i proto, že ústav žil v provizorních prostorách. Vládl tu neodborník Doležel. Pozdník se musel spokojit s ředitelnou umístěnou v koupelně, později vůbec mimo budovu ústavu. Nakonec Doležel zakázal v budově ústavu i vyučovat. Byly propůjčeny dvě učebny v místní škole.

Přes tyto potíže se Pozdníkovi podařilo udržet jednu třídu pokračovací školy. To umožňovalo i v době války organizovat učňovské a tovaryšské zkoušky. V r. 1945 bylo i jemu jasné, ač se vůči svému poslání českého učitele nezpronevěřil, že nadále nemůže zastávat vedoucí funkci. Kolektiv učitelů ho však jako kolegu nepřijal. Mnozí si činili nárok na tuto funkci. Z Chrlic odešel a krátkou dobu vyučoval elementární třídu dosud umístěnou v opatrovně pro nevidomé v Brně–Pisárkách.

Po dvou infarktech se již do ústavu nevrátil. V roce 1948 nastupuje do zaměstnání jako úředník. Koncem roku 1949 odchází do důchodu.

Vypracoval pokusné texty pro vyučování českému jazyku, které v r. 1937 vydala ústavní tiskárna v Braillově písmu pod názvem Krátká česká mluvnice pro ústavy nevidomých, což byla první učebnice svého druhu. V období války organizoval kolektivní čtenářské besedy, na kterých sám předčítal. Nacvičoval s chovanci divadelní hry, které byly předváděny na akademiích. Snažil se tak rozšířit zájmové oblasti žáků i učňů. Několik roků (1938–1948) redakčně řídil časopis pro nevidomé žáky Na úsvitě, do kterého zařazoval i příspěvky ve zkratkopisu.

Své žáky měl rád otcovskou láskou, potrpěl si na to, aby byli dobře upravení. Upozorňoval je na jejich vzhled a mnohým daroval i menší kousky oděvu.

Hlubší vztah k výchově a vzdělávání nevidomých dokladoval i svou účastí na tzv. čádových pedologických sjezdech pro výzkum dítěte. Byl činný i při zakládání Podpůrného spolku samostatných slepců v Brně. V r. 1935 redigoval vydání propagačního spisku V tmách, ve kterém jsou uveřejněny literární práce několika českých nevidomých autorů. Knížečka je vytištěna perličkovou latinkou.

Podařilo se mi zjistit, že uveřejnil tři odborné články.