LUKEŠ, Klement

* 2. 11. 1926

† 2. 11. 2000

Společensky a kulturně mimořádně aktivní nevidomý disident a člen Nadace Olgy Havlové, Výboru dobré vůle, starosta neformálního klubu Salon, ve kterém předsedal prezident republiky Václav Havel.

Narodil se jako nevidomý v Rakvicích. Byl obdařený nadáním komunikovat s jinými dětmi, se kterými se potom i jako dospělý přátelsky stýkal. Již v dětství, ač nevidomého, ho vesnická mládež spontánně vtahovala do svého způsobu života. Tento úsek života mu vtiskl základní potřebu společenské komunikace.

Do Ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat v roce 1934. Ve škole velmi dobře prospíval, což mu umožňovala jeho nevídaně výborná paměť. Mimořádně dobrých výsledků dosahoval bez zvláštního úsilí. Zvláštní zájem projevoval o zeměpis a dějepis. Za pomoci kamarádů se vyučil košikářskému řemeslu, které však nikdy neprovozoval. Věnoval se též hře na klavír a ladění klavírů. Z ústavu odešel v r. 1946.

Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné příležitosti. Přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole. Společenská adaptabilita propracovaná již v dětství mu přišla vhod, nezůstal ani nyní osamocený. Mezi kolegy na studiích i mimo ně našel řadu přátel a známých z oblasti kultury. Postupně během let se jeho kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Tak se postupně ocitl ve světě politiky, žurnalistiky, kulturních i vědeckých kruhů, lékařů a zvláště mezi umělci. Intenzívně se stýkal s herci, filmaři, spisovateli, výtvarníky, nejméně s hudebníky. Spojovaly ho s nimi zájmy společenské, občanské, osobní, nezřídka i intimní.

Studium přerušil, protože ho lákalo vhodné zaměstnání v aparátu KSČ jako konzultanta. Po propuštění pracoval jako vedoucí oddělení pro vzdělávání veřejných pracovníků v Osvětovém ústavu ministerstva kultury.

Brzy se však začal jeho život komplikovat tím, že zaujal k politice KSČ kritické stanovisko, se kterým se neskrýval. Po r. 1956 byl Bezpečností sledovaný. V r. 1961 byl Státní bezpečností zatčen a uvězněn. Po ukončení vazby mu byly umožněny pouze dělnické práce a byl z politických důvodů z Prahy vypovězen. Nastal čas hledání obživy. Koncem roku nastoupil do Brněnské drutěvy, aby se vyučil kartáčníkem. Po dalších peripetiích byl v r. 1965 zákaz Prahy mlčky pominut.

Protože se jinak nemohl uživit, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně v Praze. V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy přešel jako odborný pracovník do Ústavu pro výzkum veřejného mínění při Československé akademii věd, odkud byl v r. 1973 znovu vyhozen jako politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen se vrátit k manuálním pracím, které byly pro něho nanejvýš obtížné, pro které neměl vůbec žádné předpoklady. Stal se domácím pracovníkem invalidního družstva Obzor, kde pracoval do r. 1989. Musím připomenout, že pracovali hlavně jeho přátelé z oblasti kultury a vědy, pro které to byla vhodná příležitost k debatám na aktuální politická témata.

Přes přísný dohled a sledování tajnou policií (využíváním konfidentů, odposloucháváním telefonických hovorů i v bytě), navzdory represím a difamacím ze strany režimu, projevoval K. Lukeš nepřetržitě po celá sedmdesátá i osmdesátá léta odpor proti panující moci. Ve spolupráci s řadou přátel a s pomocí své manželky organizoval rozsáhlé protirežimní vydávání zakázaných knih a informací na magnetofonových páscích. Podílel se na čilých stycích s emigranty a kolportoval odtud zasílanou literaturu.

Patřil mezi první signatáře Charty 77. Byl vyslýchán a před byt mu postavili policejní hlídky, které měly za úkol sledovat návštěvníky. Bohužel doplatili na to mnozí přátelé K. Lukeše a nakonec i autor této práce.

Po roce 1989 se věnuje různým činnostem již jen jako důchodce. Je členem správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové.

Tato strohá fakta jen rámují život K. Lukeše, nabitý různými společenskými, hlavně privátními aktivitami a ději. Jejich zdrojem a hlavním předpokladem byly mimořádně rozsáhlé kontakty s lidmi nejrůznějšího společenského postavení, profesního zařazení a názorové orientace. Kolem sedmdesátky ho postihla těžká sluchová porucha, se kterou se pustil odvážně do křížku.

Po celý život ho provází zájem o slepecké zeměpisné mapy, především ty fyzikální. Má mimořádně rozsáhlou sbírku. Nejvíce si z hmatového hlediska cení zeměpisných map Fr. Urbana, brněnského tyflotechnika a tyflokartografa. Druhým jeho zájmem je literatura. Je až nepochopitelná jeho široká znalost literárních děl našich i zahraničních spisovatelů. To není jen jeho příslovečnou pamětí, ale souvisí to s hloubkou osobnosti nevidomého člověka, který sice do slepeckého hnutí přímo nezasáhl, ale svými kvalitami upravil společenskou úlohu nejen pro sebe samého.

V r. 1996 ho postihla krutá rána, prudké oslabení sluchu, které se rovná jeho pouhým zbytkům. Svou společenskou a kulturní aktivitu neztratil.