Tablo knihoven pro nevidomé čtenáře

(Rukopis, 2008/5)

Počátky rozvoje slepeckých knihoven úzce souvisejí s aktuálními technickými možnostmi výroby knih a s úrovní výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé děti a mládež. Knihovny nezávislé na těchto institucích vznikají později. V počátcích byla výroba knih technicky i finančně náročná. Týkalo se to především knih tištěných reliéfní latinkou (koncem 18. století), později knih opisovaných ručně Kleinovým (první polovina 19. století) nebo brailleským písmem (poslední třetina 19. století). Každá z nich byla umělecko-řemeslným dílem. Vysoké finanční náklady předznamenávaly užívání knihy s nejvyšší šetrností.

Jinak tomu nebylo ani v prvním ústavu, který založil V. Haüy. První skutečnou slepeckou knihou byla jeho Essai sur l´education des aveugles vytištěná v roce 1786. Uvádí se, že do roku 1806 to byly tři až čtyři knihy. Ředitel S. Guillié potom obohatil knihovnu asi o 25 knih tištěných jeho latinkou. Další ředitel A. Pignier nechal vytisknout nových 25 knih. Knihovnu rozšířil i následující ředitel P. A. Dufau, zpočátku rovněž latinkou, od roku 1851 brailleským písmem.

V roce 1886 byla v Paříži otevřena první veřejná slepecká knihovna, ve které byla většina knih opsaná ručně Brailleovým písmem. Podle Mellovy Encyklopedie měla tamější bibliotéka v roce 1895 asi 600 svazků. Z toho přibližně 100 tištěných různými hladkými reliéfními latinkami a také Barbierovým dvanáctibodovým písmem. Koncem 19. století existovalo ve Francii dokonce již několik slepeckých knihoven a tiskáren. Mimo Národní ústav pro mladé slepce v Paříži to bylo u Bratří sv. Jana Božího, u Slepých sester sv. Pavla aj. Tiskárny byly zřizovány také u ostatních ústavů pro nevidomé, a to v Arrasu, Nantes, Marseille, Soisonsu a při Společnosti V. Haüye.

V druhé polovině 19. století vznikají mimo ústavy také knihovny při spolcích pečujících o nevidomé, později i při spolcích samostatných slepců. Jsou to nejdříve knihovny velice chudičké. Vznikaly většinou z aktivity opisovačů z řad dobrovolníků. Mezi ně patřily především členky různých spolků paní a dívek. Ručně psané knihy se však častým čtením vymazávaly. Nebyl k dispozici vhodný papír. Také proto, ale rovněž pro značnou námahu, kterou bylo třeba při přepisování vyvinout, vzrůstal zájem o tisk knih na mechanických strojích.

Demokratizace výchovy a vzdělávání nevidomých stále pokračuje. V tomto procesu zaujímají významné postavení speciální knihovny. Tisk knih v brailleském písmu je i v současné době mimořádně náročný. Vybírají se proto díla, která jsou pilířem naší i světové literatury nebo díla vědecká. Určitou zvláštností je, že při knihovnách pracují tiskárny, většinou pod společným vedením. Jejich vybavení speciálními tiskařskými stroji je nákladné. Totéž se týká i tzv. zvukových knih. Provoz těchto zařízení zajišťuje dotacemi stát nebo vybrané soukromé podniky. Určující je nejen humánní hledisko vyrovnávat informační deficit u nevidomých. Tím je přiblížit realizaci stejných možností, jaké mají ostatní občané.

Pro základní informaci uveďme (mimo již uvedená) data vzniku některých knihoven:

1868 Amsterdam

1876 Cambridge (v Moonově písmu)

1881 Boston

1882 Londýn. Vznikla původně jako soukromá sbírka z tisků v Moonově písmu, teprve později byla doplňována i tisky v brailleském písmu. Stalo se tak po roce 1868, kdy brailleské písmo pro anglický jazyk adaptoval T. R. Armitage. Stojí za zmínku, že ještě v osmdesátých letech 20. století byla polovina knižních fondů v Moonově písmu. V současné době je naprostá převaha v tiscích brailleským písmem

1886 Paříž

1890 Vídeň. Zpřístupněna v roce 1903. V tomto roce měla na 800 několikasvazkových děl

1891 Amsterodam

1892 Stockholm

1894 Lipsko, Ústřední knihovna je pokládána za největší na světě

1900 Frankfurt nad Mohanem

1904 Hamburk

1917 Studijní knihovna v Marburgu

1920 Bělehrad-Zemun. Činnost Ústavu pro nevidomé v Zemuni byla ve dvacátých a třicátých letech úzce svázána především přátelskými vztahy svého zakladatele V. Ramadanoviće s českými kolegy. Knihovna s tiskárnou byla vybudována za pomoci společnosti American Braille Press for War and Civilan Blind Inc. Mezi řadou publikací byly i české knihy, hudebniny a kalendáře

1928 v Sofii byly první slepecké knihy opsány ručně

1931 slepecké oddělení při Kongresové knihovně ve Washingtonu

1946 Brazílie

1947 São Paulo

1955 Levoča (tiskárna 1946). První ručně opsaná kniha pochází z roku 1931

1955 Ústřední slepecká knihovna v Moskvě

1984 pokus o první knihu v Pacelli (Nigérie)

1986 pokus o první knihu v Managua (Nikaragua)

 

Největší knihovna s tiskárnou koncem 19. století byla v Louisville. Podle zprávy jejího ředitele Huntoonse produkovala kolem 2 000 svazků ročně. Informace o vzniku ostatních knihoven jsou buď nedostupné nebo se ovlivňují tím, že některé z nich začaly svou činnost jako soukromé či spolkové, a teprve později se staly přístupné slepecké veřejnosti. Podobně tomu bylo i u nás.

Zakladatelem slepecké knihovny v Praze je K. E. Macan, nevidomý hudební skladatel a učitel v Klarově zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu pro nevidomé v Praze. Je iniciátorem rozsáhlé akce opisování knih. V roce 1917 začíná sbírat české ručně opsané knihy. I on sám několik knih opsal do brailleského písma a později je daroval knihovně. V roce 1917 se začíná rozvíjet myšlenka shromáždit všechny současné české knihy. V roce 1921 se knihovna osamostatňuje. Pro veřejnost nevidomých je oficiálně otevřena v roce 1923 (Z. Šarbach). Jinde se však píše, že byla pro veřejnost otevřena až k výročí založení spolku Český slepecký tisk, tj. v roce 1925 (E. Pollandová-Rabanová). Od roku 1933 začíná pracovat také oddělení slepecké knihovny při pražské Městské knihovně. V březnu roku 1945 byla budova, ve které se knihovna nacházela, vybombardována a prakticky zničena. Dnes se jen velmi málo ví o její záslužné činnosti. Snad je namístě přepsat alespoň část ze Soukupovy publikace Knihovna pro slepce: „Činnost spolku dala podnět činitelům, kteří se rozhodli vystavěti novou, budovu pro ústřední městskou knihovnu v Praze, aby v ní bylo též oddělení pro slepce (čítárna a půjčovna knih). Že bude co nejnadějněji a nejúčelněji zařízena, jest jasno (například co nejpřímější komunikace, žádné schody, budky pro vodicí psy apod.). Při úvahách o její organisaci došlo se k tomu, že se zřetelem k malému počtu slepců měla by býti za pomoci státu zřízena jako celostátní. Tím poslouží se spravedlivě stejně všem slepcům v celé republice (až na to, že pražští budou moci dojíti si i do čítárny), aniž budou obce nuceny kupovati drahé slepecké knihy, jež by zabíraly mnoho místa a pro nedostatek čtenářů leží delší dobu ladem. Spolková forma knihovny byla změněna ve formu řádného ústavu odborně zařízeného a vedeného — stejný vývoj prodělávají mnohé naše knihovny veřejné. Při dané správě knihovny musí podle výše své podpory vedle pražské obce býti účastny též příslušné orgány státní, zejména ministerstvo školství a národní osvěty, sociální péče a zdravotnictví. Nebylo by však radno vzdáti se zcela dobročinné obětavosti obecenstva ve prospěch rozvoje knihovny, k čemuž budou musit sáhnouti i mnohé knihovny státní a obecní pro nedostatek subvencí a dotací. Tato charitativní činnost by měla býti objektivní, bez úmyslu využitkovati akce k jednostrannému uplatňování určitých názorů.

Spolek Český slepecký tisk, zejména dá-li této akci k disposici své knižní zásoby, jistě bude přibrán k spolupráci, ovšem spolkařské malichernosti a věci osobní i stranické musí býti potlačeny. Bylo by při jeho neúčasti škoda jeho nasbíraného materiálu i zkušeností. Může šířiti znalost brailleského písma mezi nevidomými, organisovati evidenci knih pro slepce opisovaných nebo tištěných, pořádati kursy pro opisovače, vésti ústřední katalog slepeckých knih ve všech knihovnách ochotných k vzájemnosti při půjčování knih. Zora postupně zdokonalovaná a v budoucnosti častěji vycházející jistě bude vždy zlatým hřebem činnosti spolkové.

Masarykův lidovýchovný ústav může býti platným pomocníkem ideovým při výběru děl k reprodukci určených a při organizaci kulturní činnosti v souvislosti s knihovnou. Jestliže se v rámci své působnosti i hmotně exponuje, tím lépe pro věc. Ústřední péče o slepé spolupracovala by zejména po stránce sociální. Sbírala by potřebnou statistiku slepců, vymáhala by pro knihovnu výhody (například úpravu poštovného při zásilkách) a přispívala by hmotně k tomu cíli, aby i nemajetní slepci mohli bez potíží užívati knihovny v plném rozsahu. A knihovníci naši jistě nebudou poslední, kteří se ochotně přihlásí ke spolupráci. Učinili tak již na svém sjezdu v Táboře o letošních svátcích svatodušních a jistě brzo dokáží, že projev jejich nebyl jen akademický. Mohou prospěti svou odbornou poradou při zařízení a správě knihovny, jistě pročtou příslušnou odbornou literaturu a navštíví podobné ústavy cizí (zejména lipskou knihovnu světoznámou pod vedením M. Lamnitz-Klamzothové) a budou ochotnými rádci i prostředníky pro venkovské vypůjčovatele-slepce.

Ze všeho toho vidíme, že vzniká nám před zrakem rychle počin, který nám nemůže býti lhostejným pro svůj význam, zejména se zřetelem k nepříznivým majetkovým a životním poměrům našich slepců, jimž málo zbývá na nákup drahých slepeckých tisků a na nájem velkého bytu, v němž by rozměrné knihy umístili. Proto nezbývá celé naší veřejnosti prozatím nic jiného než podle možnosti co nejvíce mravně i hmotně podporovati Český slepecký tisk, jenž pokladník PhDr. Frant. K. Soukup. městský knihovník v Praze čp. 83—1. přijímá příspěvky i přihlášky za členy a zprostředkuje všecky informace o činnosti spolku.

Jistě budeme míti brzo příležitost všimnouti si pokroku celé akce a těšíme se, že bude stále příznivější, jistě ke cti našich knihovníkův a prospěchu našich nevidomých.“

Dojemně působil leták, který vydal spolek Český slepecký tisk v roce 1935 u příležitosti desetiletého trvání knihovny v Praze. Na formátu A3 jsou fotografie tehdejších zasloužilých činitelů spolku Český slepecký tisk a následující text „Ač první výchovný ústav pro slepé byl založen v Paříži v roce 1784 a náš nejstarší hradčanský ústav brzy nato v roce 1808, žil český slepec ještě dlouhá léta bez vzdělání, nebo musil se učiti jen německy. Malý nárůdek našich slepých spolubratrů byl kříšen ke svému národnímu vědomí o více než sto roků později než náš národ sám. Bývalá chovanka hradčanského Ústavu, M. Toclová, o tom vypravuje:

„V roce 1896, kdy jsem do ústavu nastoupila, byl tento ještě více německý. Nebylo tu ani jedné české knihy. My, české děti, jsme byly nuceny přijímati se vzděláním i jinou řeč, jíž jsme nerozuměly a těžko ji chápaly. Později jsem se cítila šťastna, že si mohu sama přečíst knihu, třeba německou, jen když jí rozumím. Nebýti mých sourozenců a později na Klárově mistra Macana, byla bych se úplně odrodila. Když jsem později v Klárově ústavu dostala první českou knihu, líbala jsem ji radostí nad tím, že přece i nám, českým slepcům, vzejde den, kdy nebude české dítě státi stranou při vychloubání cizích, že oni dokazují a dovedou více nežli Češi.“

V letáku se dále píše:

„Nevidomý učitel slepců v Klárově ústavu, hudební skladatel K. E. Macan, byl nadšeným buditelem českých chovanců a českých slepců vůbec. Byl také prvním neohroženým hlasatelem i průkopníkem lidských práv československých nevidomých. Opatřil pro ně v přepisech do brailleského taktilního písma řadu vybraných děl naší literatury a snažil se založit spolek, který by tiskl a vydával časopisy a knihy pro slepce, a zřídil pro ně velkou knihovnu. Do té doby bylo vydáno v českém jazyce jen několik čítanek a ústavy měly jen malé domácí knihovny v přepisech. Uskutečniti svou dávnou myšlenku umožnily Macanovy stále rostoucí řady (za první světové války osleplých českých vojáků), tvořící celistvý obraz? Tak vznikl v roce 1915 nejprve odbor pro slepecký tisk český, později Jitřenka, jakýsi kalendář, první kniha vydaná ČST a určená válečným slepcům českým. Jak zapůsobila, vzpomíná nevidomá čtenářka:

„Když jsem z Jitřenky předčítala malému hloučku dívek a dvěma oslepeným vojínům v Klárově ústavu, slzeli jsme všichni radostným pohnutím. Čítali jsme v té knize ráno, v poledne i večer, některý článek třeba několikrát za sebou. A když o rok později, jednoho prosincového rána, dostali jsme do ruky první číslo časopisu Zora, zdálo se mi, že skutečně svítá a moji věčnou tmu počíná ozařovati světlo nového jitra. Tehdy jsme byly válečnými událostmi ještě v německém ústavu tak zkoušeny a zdeptány, že jsme téměř každodenně beze slova uléhaly a vstávaly. Však onoho večera bylo zcela jinak. Co tu bylo družných a povzbudivých slov, co dohadů a dotazů o tom, čím je nám slepcům kniha a za jak těžkých poměrů se i nám rodí lepší příští.

Nám slepcům je kniha zdrojem vědění, vzdělání i umění. Jest nám takovým lepším světlem, které nás sbližuje s vidomými. Kniha nás vysvobozuje aspoň na čas z tohoto slzavého údolí, kde prožíváme mnohé ústrky a trpíme nedostatkem, kde jsme závislí na pomoci druhých a unaveni dlouhými hodinami osamocení. U knihy nacházíme i povznesení duše, rozptýlení, ona nás utěšuje a uklidňuje, že zapomínáme i na krutý osud slepoty.“

V letáku je rovněž uveřejněno několik dopisů nevidomých čtenářů, mezi nimiž je i dopis ze Slovenska. M. Hricová (Hronská Breznica) píše:

„Smutné myšlienky ma nesmierne trápili a rmútili, ale jako nahle som tvoje sladké riadky prečítala, tak som sa zas uspokojila. Teraz vstúpila nevyslovitelná radosť do mojho srdca a žial z neho vyprchal, keď si ma zásobila tak hojnou četbou, ľebo uprimne rečeno, kniha je mojim prvým svetlom, mojou potechou, priateĺkou a mojou najlepšou tešiteľkou v chvílách mojej samoty.“

Z pražské knihovny si vypůjčovali i čtenáři z Polska aj.

Nenahraditelné ztráty na českých knihách v Praze a v Brně vznikly v období nacistické okupace a později neblahou činností při nuceném vyřazování označených knih v období 1948—1989 za ideologicky nevhodné nebo zakázané. Také bylo mnoho starých tisků zničeno při zrušení ústavů a jejich přeměněním v tzv. socialistickou školu. Mnoho vzácných tisků bylo tak dáno napospas myším, vlhku a plísni.[1]

Dále viz spolek Český slepecký tisk.

 

Příloha

Pro doplnění informací o dalším vývoji české zvukové knihy připojuji se souhlasem autora článek M. Černého.



[1] V Praze se nezachránilo prakticky nic. V Brně se mi až v letech 1977 až 1985 podařilo najít utajený sklad a zachránit mnoho cenných tisků. Slepeckému muzeu v Brně daroval několik knih staršího data S. Obal

 



Další><PředchozíKultura, estetika, umění Apogeum