(In: 135 let trvání školy pro nevidomé v Brně, 1970, str. 32—39)
Již od počátku internátní výchovy nevidomých se stala hudební výchova nedílnou součástí jejich vzdělávání. Svědectvím jsou nejrůznější vystoupení žáků, a to instrumentální i vokální. S velkou oblibou se vždy vytvářely žákovské soubory. Hudební výchova se pěstovala již v prvním ústavu pro slepé, který založil V. Haüy.
Z počátku existence brněnského Ústavu sice nemáme žádné písemné doklady,[1] ale posuzujeme-li později písemnosti (od roku 1847), tedy dvanáct roků po jeho založení, docházíme k poznání, že hudba již od počátku byla uměním, ve kterém měli slepci nacházet své potěšení. Již ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, kdy měl ústav ještě velmi málo chovanců (15 až 30), nacházíme doklady o jejich hudební činnosti, která se tehdy zvláště oceňovala a také podporovala.
Brněnský Ústav se nemůže pochlubit vynikajícími žáky jako pražské ústavy, které vychovaly J. Proksche (učitele B. Smetany), skladatele S. Sudu, J. Tomana a I. Tylňaka a daly základy hudebního vzdělání J. Ježkovi. Přesto však za uplynulých 135 roků bylo vychováno i mnoho dobrých hudebníků. Dokladem úspěšné činnosti hudebního oddělení je tabulka, kterou uvádím ve své diplomové práci (1966).
Je nutné se zmínit o několika chovancích, kteří nedosáhli učitelské způsobilosti přesto, že byli na vysoké hudební úrovni. Příčinou byly nejrůznější překážky. Byli to zejména A. Stamm, A. David a A. Binar.
Stamm (přijat roku 1886) měl obdivuhodné hudební schopnosti. Dovedl na klavír zahrát vše, co jednou uslyšel. Byl schopen si pamatovat i rozsáhlé skladby poslechnuté na koncertě. Byl to však člověk, který nebyl schopen ani základní sebeobsluhy. A. David byl výborný pianista, avšak nemohl dokončit hudební vzdělání, protože musel živit svoji matku. Z ústavu vystoupil roku 1930. Binar byl výborný barytonista a již jako žák Ústavu pro nevidomé v Brně vystupoval před druhou světovou válkou v rozhlasu. Nyní umělecky působí v NDR. Pěstuje písňové formy, ale je také interpretem oratorních skladeb, což je pro nevidomého, který nevidí na dirigenta, zvláště obtížné.
Vyučování hudbě bylo zpočátku živelné, bez jakýchkoliv soustavných plánů. Cíle hudební výchovy se lišily od dnešních. Nejdříve bylo vyučování zaměřeno charitativně. Hudba byla, jak se psalo, „utěšitelkou slepcovy duše“. Když bylo zjištěno, že slepí jsou schopni dosáhnout vyšších dovedností, a bylo to také možno doložit známými nevidomými hudebními umělci z minulosti, bylo vyučování zaměřeno k výchově venkovských a kavárenských hudebníků, později varhaníků. Ve dvacátých letech 20. století se úkoly hudební výchovy zvýšily. Byla snaha upravit hudební vzdělání tak, aby absolventi vykonali státní zkoušky z hudby a získali tak učitelskou způsobilost. V nynější době studují naši absolventi Střední hudební školu v Praze, která končí maturitou s možností nadstavbového studia. Absolvování této školy se rovná absolutoriu konzervatoře. Snad se brzy dočkáme toho, že vysokoškolské vzdělání nevidomých učitelů hudby nebude jen ojedinělé.
Pravidelné hudební produkce měly vždy ukázat, jakých výsledků se dosáhlo. Konaly se již v minulém století. Dovídáme se o nich z různých úředních hlášení a zachovaných hudebních programů. Například ve Výroční zprávě z roku 1877 se dočteme, že: „na vstupném bylo vybráno 208 zlatých 30 krejcarů“. Byla to vždy příležitost, kdy dobročinní jedinci mohli projevit svou přízeň. S dobročinností se počítalo a vůbec se tehdy nepovažovala za něco ponižujícího. V tomto dokumentu je také uvedeno: „Dále dlužno podotknout, že pan K. Winiker (majitel Zápůjčního ústavu — pozn. autora) povolil bezplatné opotřebení jeho zapůjčených hudebnin, že dále pan J. Klement opravoval zdarma šmyteční nástroje a že páni J. Klement a R. Cerer darovali ústavu housle.“ Ústav v té době má již „varhany a tři piana“.
Důležitou součástí veřejných ročních zkoušek, jichž se zúčastňovali také představitelé kuratoria, a které měly ukázat vědomosti a dovednosti chovanců, bylo vždy hudební vystoupení. Žel, že se v pozvánkách ani programech neuvádějí jména účinkujících ani učitelů. Je možno doložit program již z roku 1867, kde se objevují nejen skladby významných autorů, ale také úpravy a skladby nevidomých chovanců a jejich učitelů. Tuto tvořivou tendenci je možno sledovat i v další hudební činnosti. Také většina dnešních nevidomých učitelů hudby uplatňuje tvůrčí schopnosti v činnosti lidových škol umění.
Účetní zpráva z roku 1893 vysoce hodnotí důležitost hudebního vyučování a připomíná, že chovanci zajížděli se svým hudebním programem i mimo Brno. (Doloženy jsou Olomouc a Opava.) Tyto tradice rozvíjel později i učitel O. Pejša, který konal zájezdy s žákovským orchestrem.
Na ukázku přepisujeme alespoň jeden program z roku 1893:
1. Předehra k Orfeus v podsvětí pro nástroje plechové
2. Haydn, smíšený sbor z Ročních dob
3. Kahlbacher, Gedankenflug pro dvě citery
4. Večerní hvězda, transkripce od Liszta
5. Kavatina pro housle od Raffa
6. Smíšený sbor Spinn, spinn od Jühgsta
7. Klavír — a) Liszt, transkripce z Rigoletta, b) Moszkowski, Walse de concert
8. Housle — a) Sarasate: Fantasie, b) Hummel: Svatební píseň (všichni houslisté a houslistky)
9. Bazain: Návrat plavců, smíšený sbor v českém jazyce
10. Zihler, Natursänger, valčík pro nástroje plechové
Hudební program býval někdy zpestřen recitací.
Veřejná hudební vystoupení měla propagační charakter. Bývala doplňována přednáškami o slepých. Jednu z významnějších takových akcí možno doložit v roce 1910, kde přednášel učitel ústavu A. Rappawy.
U příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. v roce 1892 byl proveden sbor, kde zpívalo 108 chovanců, a koncert na housle. Kapela chovanců účinkovala v ústavní zahradě. V účetní zprávě toho roku je význam hudby podtržen takto: „Vyučování toto pěstuje se tak pečlivě jako průmyslnické, poněvadž hudbu pro slepce považovati dlužno netoliko za bohatý pramen nejčistšího potěšení a kýženého obveselení, nýbrž také za podstatný prostředek ku vzdělání ducha i srdce, v kterémžto ohledu hudba pro slepce má velkou mravní cenu.“
Za ředitele J. Schwarze se hudbě věnovala zvláštní pozornost snad právě proto, že on sám byl dobrý hudebník.
Ředitel F. Pavlík ve svém Pamětním spisu uvádí, že v roce 1896 působí dva bývalí chovanci ústavu jako virtuozové a osm učitelů hudby. Jejich jména již dnes nelze zjistit ani v archivech. Vysokou vážnost hudebního studia můžeme vyčíst i z dokumentů, které nás seznamují se sjezdy rakouských učitelů a přátel slepých. Například IV. sjezd (1909) kromě všeobecně pedagogických přednášek se zabýval i hudební výchovou. Byly zde předneseny dvě přednášky o hudbě. F. Uhl, předseda Spolku pro podporu slepých, přednášel ve Vídni na téma Hudba — hlavní zaměstnání slepých a O notovém písmě bodovém. J. Umlauf, učitel ústavu si zvolil přednášku Učba na varhany.
Hudba byla vždy součástí všech veřejných akcí, ať už je pořádaly ústavy nebo spolky.
Studium hudby se značně prohloubilo zavedením brailleského notopisu. Brailleský notopis pozvedl profesionální úroveň i v Brně. Začal se ojediněle zavádět již před jeho mezinárodním sjednocením v roce 1888. V našem archivu jsou dochovány některé staré hudebniny v brailleském notopisu. Jedny z nejstarších jsou: J. B. Cramer: Etudy, vydány v Paříži roku 1887. J. B. Cramer: Etudy, vydány v Londýně roku 1883, S. Heller: Etudy, vydány v Berlíně roku 1922, 1894, H. Wolf: Blumengrusz, vydány v Brně německy 1908 a K. Czerny: Škola zručnosti, vydána v Brně česky roku 1922.
Žáci byli vyučováni učiteli vidomými, slabozrakými a nevidomými. Praxe ukázala, že je to nejideálnější řešení.
V roce 1909 se začíná projevovat snaha o to, aby řádní učitelé hudby měli státní zkoušku z hudby pro střední školy. To se však někdy obcházelo. Bylo to například tehdy, kdy šlo o dobrého nevidomého hudebníka, který neměl předpoklady zařadit se do života jako soukromý učitel hudby. Byl to například H. Voda.
Zájemci o místo literního učitele museli prokázat znalosti hry na hudební nástroje. Také proto mohli mnozí z nich dočasně vyučovat i instrumentální hře. Byli to například: J. Schwarz, Dundálková, A. Niemzyński, J. Umlauf, Buresch a A. Špička. Učitel hudby O. Pavlik byl řádným profesorem na gymnáziu. V ústavu vyučoval jen několik hodin, avšak dlouhá léta. Mnozí z literních učitelů ovládali dva i tři hudební nástroje. Někteří vyučovali hudbě jen dočasně. U mnohých již dnes nelze zjistit dobu jejich působení v ústavu. (Například u Fausta, Trávníčka a Pöschla).
Z absolventů ústavu, kteří dosáhli úspěchů v hudební činnosti, vzpomeňme alespoň dvou. Především G. Götze, který byl přijat v roce 1901. Po absolvování studoval ve Vídni u známého nevidomého hudebníka J. Labora, u něhož studoval Schönberg. V roce 1919 tam vykonal státní zkoušku z hudby. Pak požádal o místo učitele na brněnském Ústavu, ale jeho přijetí nebo odmítnutí nelze doložit. Je však známo, že konal ve Vídni veřejné koncerty a dával hodiny hudby. Druhý hudebník, který si zaslouží zvláštní pozornost, byl L. Kubíček. Vykonal v Praze státní zkoušky z hudby v roce 1898 a 1900. Byl známým brněnským hudebním činitelem a hudebním organizátorem. Stal se významným členem hudebního spolku Dalibor, který měl svou hudební školu. Zasloužil se o to, aby schopní chovanci mohli vykonat státní zkoušky z hudby na brněnské Konzervatoři. Jako učitel ústavu zřídil k tomu přípravné kurzy (1925—1926). Zpočátku zde učili F. Antoníček a R. Krchňák. Kandidáti se učili nejen hře na hudební nástroje, ale všem potřebným přiřazeným předmětům. L. Kubíček svou prací prohloubil dosavadní snahy. Jistě na to měla vliv jeho veřejná činnost v brněnských hudebních kruzích i jeho styky s L. Janáčkem, prvním ředitelem Konzervatoře Brno. Pro nevidomé zpracoval příručku o hudební teorii a vydal brailleský notopis v černotisku. Také uveřejnil několik článků s hudebně výchovnou tematikou.
V údobí mezi oběma světovými válkami se hudební život stále rozrůstal. L. Kubíček zasahoval i nadále do všech akcí. V době 1928—1929 byl natočen film o životě nevidomých. Byli nafilmováni i někteří hudebníci. V té době navštívil ústav světový klavírní virtuos R. Firkušný. Hostovali zde také Moravští učitelé. Učitel O. Pejša organizoval mnohé hudební zájezdy. Pěvecký sbor i orchestr hostovaly se slavnostními mšemi v husovickém chrámu, kde byl L. Kubíček varhaníkem. V roce 1936 se konala v Brně velká výstava ručních prací nevidomých žen, která byla uvedena hudebním pořadem. Bez vystoupení orchestru nevidomých řemeslníků a studentů hudby se neobešla ani rozhlasová reportáž o činnosti ústavu. Intenzívní hudební život neustal ani v těžkých dobách nacistické okupace, kdy byl ústav provizorně přemístěn mimo Brno. l v té době se připravovali chovanci ke státním zkouškám z hudby.
Až do roku 1946 bylo povinností každého chovance vyučit se řemeslu. Teprve pak se mohl cele věnovat hudbě. Toto opatření se týkalo i budoucích hudebníků pro případ, že by se byli nemohli z jakýchkoliv důvodů uživit hudbou. Nebylo totiž nijak snadné začít vyučovat jako soukromý učitel hudby.
Velmi oblíbené bylo také ladění klavírů, které se vyučovalo již od čtyřicátých let 19. století. Ladění ovládali nejen absolventi hudebního oddělení, ale také řada řemeslníků. Někteří nechali řemesla a věnovali se ladění. Nevidomí ladiči byli a jsou ještě i v současné době vyhledáváni pro svou přesnou a spolehlivou práci. Ladění bylo dobrým doplňkem obživy i mnohým soukromým učitelům hudby. Dnes schopní žáci odcházejí na Odbornou ladičskou školu do Prahy.
Až do roku 1945 učili nevidomí učitelé hudby převážně soukromě. Museli se vyznačovat nejen hudební dovedností, ale zvláště životním elánem a cílevědomou snahou o uplatnění v životě. Po roce 1945 se projevuje stále větší zájem vyučovat ve spolkových a městských hudebních školách a tak si nevidomí učitelé zajišťují stálou i bezpečnou existenci. Dosahují dobrých a velmi dobrých výsledků, což lze doložit účastí jejich žáků na nejrůznějších soutěžích a přípravou žáků na konzervatoř. V hudebně pedagogické činnosti zvláště vyniká M. Zicha, učitel LŠU v Prostějově.
V roce 1960 se konal první sjezd absolventů. Při této příležitosti byl uspořádán hodnotný koncert, jehož program zajistili učitelé hudby, kteří bývali našimi žáky. Započatou tradici i nadále rozvíjíme. U příležitosti oslav letošního výročí byl uspořádán veřejný koncert, kde opět vystoupili absolventi ústavu, kteří působí jako učitelé hudby v LŠU.
Až do roku 1949, kdy byla v Praze založena Střední hudební škola pro nevidomé, se chovanci připravovali ke státním zkouškám na brněnské Konzervatoři, výjimečně i jinde.
Diferenciace škol pro nevidomé zasáhla i do organizace hudebního oddělení. Od roku 1949 do roku 1961 nebylo jasné, jak v rámci základních škol pro nevidomé zařadit i instrumentální vyučování. Ve vyřešení tohoto problému a také při sestavování osnov hudebních předmětů hrála brněnská Škola pro nevidomé a slabozraké žáky nemalou úlohu. Dovedla přesvědčit nadřízené školské orgány o zařazení instrumentální hudební výchovy do učebního plánu jako nepovinného předmětu včetně hudební nauky a vypracovala návrhy učebních osnov příslušných vyučovacích předmětů.
Postavení učitelů hudby v ústavu nebylo vždy tak pevné, jako je tomu nyní. Někdy museli být oficiálně vedeni jako administrativní pracovníci nebo vychovatelé. V padesátých letech byli vedeni jako zaměstnanci hudebních škol s pověřením vyučovat na ZDŠI pro nevidomé. Teprve v roce 1961 se poměry ustálily. Bylo zavedeno vyučování hře na klavír ve druhém a třetím ročníku jako povinný předmět, ve vyšších ročnících jako nepovinný. Jako přiřazené předměty byly stanoveny ve 2. ročníku povinná přípravná hudební výchova a ve vyšších ročnících povinná hudební nauka pro ty žáky, kteří navštěvují instrumentální vyučování. Tak byly konečně legalizovány poměry vyučování hudbě natolik, že byly vytvořeny předpoklady k rozvinutí tohoto oboru na moderních poznatcích muzikologie a tyflopedie, což je v dnešní době naší snahou. Využití poznatků obou věd povede ke zvýšení úrovně, ale také náročnosti naší činnosti.
Hudbě byli chovanci v ústavu vyučováni po dobu školní docházky, učili se i řemeslu, ladění a hudbě, učili se hrát na nejrůznější hudební nástroje pro amatérskou i profesní potřebu. Tato situace měla vliv i na malé děti. Tradiční byl velký žákovský orchestr a smíšený pěvecký sbor. V současné době je vyučování organizováno obdobně jako v LŠU, což dává předpoklady dobrých výsledků nejen u žáků průměrných, ale také u těch, kteří mají předpoklady ke středoškolskému studiu hudby.
Hudba vždy poutala nevidomé proto, že jim je jako umění přístupná bez nutnosti zprostředkovaných představ. Určitou roli hrála i ta skutečnost, že nevidomí neměli a zatím nemají příliš velké možnosti uměleckého vyžití a výběru povolání zvláště intelektuálních. V neposlední řadě pak je to skutečnost, že povolání učitele hudby je zařazuje určitým způsobem do společnosti a uspokojuje jejich intelektuální cíle života. Dosáhnout tohoto povolání vyžaduje usilovnou práci. Z vyšších hledisek velké naděje klademe v nedávno založenou komisi Českého svazu nevidomých a slabozrakých pro pomoc vysokoškolským studentům.
Přesto, že obsah vyučování hudbě je stejný jako u vidomých, cíl se poněkud liší v tom, že hudba pro nevidomého je také jedním z důležitých kompenzačních prostředků. Metody, zásady a postupy je nutné přizpůsobovat zvláštnostem věkovým a zvláštnostem poznání. To je důležité z hlediska hudebního vzdělávání. Prostředky vyučování, jako je speciální vybavení škol, speciální pomůcky a příprava učitelů, je třeba uplatňovat i v naší práci, a to vzhledem ke zvláštnostem hudební gnóze nevidomých a zvláštnostem rozvoje jejich některých hudebních schopností. Odlišnosti se projevují ve stížené orientaci na klávesnici a nutnosti použití speciálního notového záznamu. Z toho plyne, že v nynější době věnujeme největší pozornost učebním pomůckám, které je možno rozdělit na dva druhy. Jsou to vizuální pomůcky převedené na audio-taktilní a jiné moderní speciální pomůcky.
V současné době se vyučuje těmto hudebním předmětům: hudební výchově jako povinnému školnímu předmětu, přípravné hudební výchově, která je povinná ve druhém ročníku, hře na klavír jako povinnému předmětu ve druhém a třetím ročníku, akordeonu a kytaře (od 6. ročníku) a hudební nauce jako přiřazenému předmětu. Vyučuje se podle platných učebních osnov. Hru na kytaru a některé dechové nástroje zajišťují již několik roků učitelé LŠU J. Kvapila v Brně. Je nevýhodné, že zatím není pro žádný hudebně teoretický předmět učebnice. Vypracování učebnic je nezbytným předpokladem pro zvyšování úrovně vyučování. Připravil autor tohoto článku.
Vyučování hře na hudební nástroje není jen přípravou ke středoškolskému studiu hudby. S tím se počítá jen u těch nejschopnějších. Pro většinu žáků je hra na hudební nástroje znamenitou kompenzací, doplněním všeobecného vzdělání a nezbytnou součástí umělecké výchovy. Jen velmi těžko si lze představit estetickou nebo uměleckou výchovu nevidomého, který by neměl základy hudebního vzdělání. Hudba je důležitým uměním v životě nevidomého také z toho důvodu, že umožňuje vztahy k ostatním uměním, která mu nejsou tak blízká, k jejichž poznávání potřebuje zprostředkované představy. První umělecké vzruchy nevidomého vznikají právě při poslechu hudby. Proto mu hudba umožňuje jiná poznání uměleckých vzruchů.
Hudebně výchovná hypotéza vychází z toho, že ve srovnání s vidomými, by nevidomí neměli mít žádné zvláštní hudební dispozice, že však zvláštnosti poznávacích činností se odrážejí i ve zvláštnostech rozvoje některých hudebních schopností. Tento poznatek je podepřen výzkumy. Autorem tohoto příspěvku provedená výzkumná činnost prokázala zvláštnosti, které je třeba respektovat. Je nutné změnit klasifikaci metod, zásad i postupů a zavádět nové speciální hudební pomůcky. Zvláště významná jsou následující specifika:
1. zvýšená citlivost k tónům již v předškolním věku
2. ruce nevidomého nejsou jen efektorem, ale konají nezbytné perceptivní a kontrolní úkony
3. zvláštnosti brailleského notopisu a jeho vlivu na vytváření představ o tónových vztazích obou směrů
4. zvláštnosti rozvoje hudebních představ
Zvýšená citlivost k tónům vede nutně ke zvýšení požadavků na vokální uvědomělou intonaci a sluchová cvičení. V tomto ohledu nemůže být soulad mezi požadavky na ZDŠ pro vidomé a nevidomé. S hudebními představami souvisí i problém grafického znázorňování tónových vztahů. Brailleský notový záznam je vlastně jen dokonalou písmennou notací a nemůže být proto grafem, na jehož základě by mohly vznikat grafické představy o tónových vztazích, jak je tomu u černotiskového záznamu. Tuto rozdílnost je třeba řešit náhradním grafem, o což se pokusil autor tohoto článku.
Při vyučování hře na hudební nástroje věnujeme zvláštní pozornost orientaci na klávesnici, protože ruce u nevidomého nejen hrají, nýbrž také slouží k orientaci, což žákovu práci nesmírně komplikuje.
Z těchto nových poznatků, které byly formulovány teprve v poslední době, plynou následující úkoly:
1. vypracovat elementární učebnici brailleského notopisu. Zatím taková učebnice neexistuje a to ani v cizině — pokud jsme informováni. Návrh textu této speciální učebnice, kterou připravil autor tohoto příspěvku, se v praxi ověřuje na brněnské Škole pro nevidomé
2. vzhledem ke zvláštnostem brailleského notopisu je nutné užívat intonační klávesnice, která slouží jako náhradní graf pro výcvik uvědomělé vokální intonace. Prototyp se ověřuje na brněnské Škole pro nevidomé. Je to jedna z moderních speciálních pomůcek, kterou vytvořil a zkonstruoval autor tohoto příspěvku. Ověřuje se v praxi.
3. podporovat hudební aktivitu žáků zaváděním výuky na snadno hratelné hudební nástroje (zobcové flétny, metalofon a některé pomocné více méně rytmické hudební nástroje)
4. využívat audio-taktilních vztahů i v hudební výchově. Proto byl navržen trojrozměrný model durové stupnice. Podobně je také zapotřebí stavebnice celých a půlstupňů. Navrhl a zhotovil autor tohoto příspěvku
5. vzhledem k tomu, že nevidomí jsou zvláště citliví ke zvukům, využívat moderní poslech reprodukované hudby s pomocí stereofonního sluchátkového zařízení
6. nové poznatky (využití pomocných věd) a nové pomůcky vedou k tomu, že bude nutné přepracovat učební osnovu všech hudebních vyučovacích předmětů a vytvořit patřičné učebnice.[2]
Brněnská Základní škola pro nevidomé a slabozraké žáky postupně realizuje tyto plány. Chce tak zvýšit úroveň hudebního vzdělávání nejen těch žáků, kteří se připravují ke středoškolskému studiu hudby, ale i všech ostatních.