Hudební výchova nevidomých dětí — I

(Hudební výchova 1968/69, str. 28)

 

Hudební svět nevidomého dítěte má své zvláštnosti. Vzhledem k informativní povaze tohoto článku nutné připomenout jen:

1. zvláštní význam okolních zvuků pro dítě, které nemůže svět poznávat zrakem

2. zvláštnosti rozvoje některých hudebních schopností ve školním vyučování

3. zvláštnosti praktického uplatnění nevidomého v hudbě

4. zvýrazněná funkce intelektu a volních vlastností osobnosti.

Již jen čtyři témata nás přesvědčují o tom, že i v hudbě se uplatňují obecné zvláštnosti poznávacích činností (gnóze), které vznikly absencí zraku.

Zvláštnosti gnóze se tedy projevují i v hudebním poznávání. Na základě našich výzkumů[1] bylo zjištěno, že je to nejvíce v rozvoji citlivosti pro tóny. Vzhledem ke ztrátě zraku je nutné nahradit zrakové vjemy, potřebné i v hudbě jinými smysly, ponejvíce sluchem a hmatem. Zmíněné výzkumy ukázaly, že nevidomé děti mají citlivost k tónům velmi dobrou, že však změněná gnóze komplikuje jejich některé aktivní hudební projevy.

Hudební výchova na ZDŠI pro nevidomé s těmito odlišnostmi počítá. Počítá se zvýšenou citlivostí k tónům a nutností suplovat zrak jinými smysly. Sluch, hmat a intelekt nevidomého mohou ve vyučování hudební výchově zastoupit zrak velmi dobře, nikoliv však cele. K tomu má hudební výchova nejlepší předpoklady ze všech oborů výchovy k umění. Hudba je nevidomým přístupná přímo a k jejímu poznávání není zapotřebí zprostředkovaných představ, jako je tomu u jiných umění. Hudba se projevuje zvuky — tóny, které nevidomý člověk vnímá přímo svými vlastními prostředky.

Speciální metody hudební výchovy nevidomých se od metod běžných nejméně liší v poslechu hudby. Nevidomé děti vesměs hudbu milují. Pedagogická praxe ukázala, že vnímají zvuky velmi soustředěně a s nejjemnějšími odstíny. Snažíme se proto, aby i hudebně reprodukční zařízení, užívané při poslechu, bylo co nejlepší. Špatný hudební zvuk, a k tomu plný kazů, můžeme přirovnat k poškozenému obrazu, který je navíc špatné osvětlený. Nevidomé žáky při poslechu každý kaz ruší. Odvádí jejich pozornost dokonce tak daleko, že nakonec sledují jen některé zvukové zvláštnosti kazů gramofonové desky. Je to snad něco podobného, jako by nás asi rušila pestrá čára přes obraz nebo blikání světla.[2] Ve své dvacetileté praxi jsem dosud nepoznal schopnost tak dokonalého soustředění celého kolektivu třídy, jako je tomu ve škole pro nevidomé. Tím odpovědnější je nejen výběr skladeb — které mohou být o stupeň náročnější než skladby, s nimiž pracují žáci vidomí — ale i volba průvodního slova. Problematické je umístění stereofonního reprodukčního zařízení. Vzhledem k rozlehlosti učebny je nejlepší sluchátkové zařízení.[3]

Poněkud více se speciální metodiky liší ve vyučování hudební teorii. Nejsme stále tak daleko, abychom mohli být s kompenzací zraku v hudební výchově spokojeni, přestože se nevidomí hudebně vzdělávají již od samých počátků internátní výchovy. Dosud se zcela opomíjelo taktilní znázornění některých hudebních jevů. Málo pozornosti se také věnovalo zvláštnostem hudebních představ. Co vidomý žák vidí, to by si měl nevidomý ohmatat.

Soustřeďujeme se na dva druhy taktilních pomůcek. Prvním jsou grafy, užívané u vidomých žáků — upravené pro hmatové vnímání. Druhou skupinu tvoří speciální pomůcky, které vytvářejí taktilně-kinestetické hudební představy. Tohoto druhu pomůcek není u vidomých žáků třeba.

Do první skupiny patří například stavebnicová základní řada tónů pro nejmenší děti. Na této stavebnici lze tóny zvyšovat i snižovat. Lze tvořit různé stupnice. Vše je vnímáno hmatem. Nevidomým žákům se dostává do ruky to, co vidomí vidí. Tato stavebnice je trojrozměrnou aplikací oněch známých nakreslených schůdků, názorně zobrazujících vztahy celých stupňů a půlstupňů. Pro starší žáky užíváme i jejich původní grafické podoby, rýsované ovšem s pomocí speciálních pomůcek, jimiž se všechny linie do papíru perforují a dostávají tak reliéfní podobu. S pomocí těchto pomůcek si mohou potřebné grafy narýsovat i sami žáci. Velikost grafů se však vzhledem k poměrné hmatové hrubosti poněkud změnila. Příliš malé tvary hmat dobře nerozliší, ale i příliš velké působí žákům obtíže.

Závažných změn v metodice je třeba také v další složce hudební výchovy — v rozvoji citlivosti pro tóny a při vytváření grafických hudebních představ. Černotiskový notový záznam — aniž si to mnohdy uvědomujeme — je velmi dobrým grafem, který přehledně vyobrazuje tónové vztahy horizontální i vertikální. Na základě černotiskového záznamu hudby je možno si vytvářet grafické hudební představy. Nevidomí žáci tuto možnost nemají, protože jejich brailleský notopis nemá grafický charakter. Je to vlastně zdokonalená písmenná notace (nikoliv písemná), která se zapisuje brailleskými písmeny, ve které nelze zobrazit vzdálenostní poměry v žádném směru.[4] Ani u nevidomých žáků se však nemůžeme bez grafických hudebních představ obejít. Podle výsledků výzkumu[5] lze tyto představy nejlépe vytvářet s pomocí klavírní klávesnice. Ta je vynikajícím náhradním grafem pro výcvik uvědomělé vokální intonace.

Příslušná pomůcka by měla být samozřejmě opět trojrozměrná. Tvoří ji souprava dvou klávesnic — němé intonační klávesnice. Jednu z nich užívá učitel, s druhou pracuje žák. Obě klávesnice jsou elektricky propojeny. Učitel stiskem klávesy zapojí kontakty a na žákově klávesnici se příslušná klávesa zvedne. Zjistili jsme totiž, že normální klesnutí klávesy žákovi, který má ruce zlehka položeny na klávesnici, může snadno uniknout. Dálkové ovládání umožňuje učiteli volit pohyb kterékoliv klávesy na žákově klávesnici nebo i několika klávesnicích současně. Žák hmatem sleduje pohyby kláves a současně poslouchá hraný nebo zpívaný příslušný tón. Asociace hudebních představ, které mají grafický charakter, se sluchovými a hmatovými vjemy jsou zárukou přesnosti a stálosti a také možností dalšího vývoje. S pomocí němé intonační klávesnice je možno i nevidomým žákům demonstrovat tónové vzdálenosti, jež se nám podařilo z normálního notopisu převést do hmatových vjemů. Doposud museli nevidomí žáci nacvičovat písně pouze náslechem. Intonační klávesnice jim umožňuje uvědomělou intonaci, a to jednak při nácviku, jednak při analýze již známé melodie. Patří do skupiny oněch speciálních pomůcek, jež vidomí žáci v této podobě nepotřebují, pomůcek k realizaci specificky klasifikované metody hudební výchovy nevidomých žáků.



[1] Autor vyučuje v ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně

 

[2] Tento jev je odlišný od toho, který známe u žáků vidomých. Tito, zejména při poslechu reprodukované hudby bez zrakových vjemů, jež by korespondovaly s hudebním obsahem skladby, v důsledku nedokonalého, jen „barevného“ vnímání hudebního zvuku, reagují živěji na izolované a nahodile postřehnuté změny tempa, agogiky a zejména barvy a dynamiky, ne na vlastní vývoj hudebního obsahu skladby. Je to vlastně únik z dezorientace, nezřídka jediná zábava při poslechu. Šumy reprodukčního zařízení patří ve vědomí žáků do téže kategorie. Nevidomí žáci však vnímají kazy gramofonové desky vždy jako velmi intenzívní nelibé rušení. Nikdy zde nejde o vítaný únik od soustředěné pozornosti

 

[3] Srovnej článek J. Smýkala Stereofonie ve třídě v minulém čísle časopisu Zora

 

[4] V rámci tohoto článku se nemohu zabývat rozsáhlou tematikou vytváření hudebních představ u nevidomých žáků a vlivů jejich bodového notopisu. Podrobněji jsem se těmto otázkám věnoval v článku Zvláštnosti některých hudebních schopností nevidomých v časopise Otázky defektologie, ročník IX, str. 159

 

[5] J. Smýkal: Hudebnost nevidomé mládeže školního věku ve světle zvláštností jejich poznávacích činností. — Diplomová práce, PF Palackého univerzity Olomouc, 1966

 



Další><PředchozíKultura, estetika, umění Apogeum