(Zora 2009/5, str. 3—6)
Rychlejšímu rozšiřování Brailleova písma bránil především konzervativizmus učitelů vyučujících ve školách při ústavech pro nevidomé děti a také nečekaná zvláštní a málo známá okolnost, totiž legislativní možnost docházky nevidomého dítěte do školy v místě bydliště (viz Teresiánský školní řád). Tato integrace (18. a 19. století) byla při uplatňování zákonných opatření vlastně východiskem z nouze, zpočátku neexistence, později nedostatkem místa ve vzdělávacích ústavech. Připomeňme si znovu výše zmíněný Teresiánský školní řád (1774) a Výnosy rakouské Studijní komise (1821 a další). Brailleovo písmo by bylo v tomto smyslu pokládáno za překážku. (Viz rozšířené tvrzení učitelů, že takové písmo slepé děti od jiných izoluje.) Čtení reliéfních latinek hmatem je nanejvýš obtížné, příčinu jsme si vysvětlili již dříve — nehledě k vysoké ceně každé jednotlivé knihy. Také proto se problematikou vhodnosti Brailleova písma zabývají i mezinárodní kongresy učitelů nevidomých žáků. První kongres (Vídeň 1873) pouze doporučil zvážit možnost jeho obecného přijetí. Druhý kongres (Drážďany 1876) se otázkou bodového písma zabýval znovu. Teprve třetí kongres (1879 Berlín) doporučuje Brailleovo písmo vyzkoušet. Vidíme v tom důkaz, že učitelé se nemínili tak snadno vzdát ani Kleinovy latinky, ani jiných možností s odůvodněním, že bodové písmo by mohlo společensky izolovat i dospělé slepce. Můžeme tomu věřit, protože neznali jinou cestu. Většinou se ovšem jednalo o jeho nesnadné čtení zrakem, a to zvláště při oboustranném mezibodovém tisku. Rozpory trvaly dál. Ještě šestý kongres, konaný v roce 1888 v Kolíně nad Rýnem, který schválil i Brailleovu bodovou hudební notaci, doporučuje dva druhy písma, tj. písmo Kleinovo a Brailleovo — nikoliv obráceně!
Tím ovšem nebyl vývojový proces ani zdaleka (mimo Paříž) ukončen (viz P. D. Krasnousov, F. I. Šojev: Lui Brail, Moskva 1976). Známý tyfloped Engelmann již v roce 1823 vyzkoušel své bodové písmo. V roce 1826 vytváří dokonce nové písmo. Zajímavě zpracoval bodové písmo abbé Carton z Belgie (1835), který sice použil šest bodů ve dvou sloupcích, ale se snahou uspořádat je tak, aby se podobalo latince.
I v druhé polovině 19. století se hledají možnosti, jak se brailleskému písmu vyhnout. Bylo nemyslitelné, aby se učitel měl něco přiučit od zkušeností slepce. Pomyslná didaktická rovina byla nakloněná pouze od učitele k žákovi. Pod tímto úhlem vznikla i další písma, například Kraehmerovo (1877) i newyorské (1872). Celou situaci nám komplikuje Němec A. Petzelt svým písmem z bodů a čárek (1877), dále různá zmenšování či zvětšování písma (belgický, holandský či amsterodamský tisk). Stále se experimentuje nikoliv ve prospěch nevidomých čtenářů, nýbrž pro usnadnění čtení brailleského písma zrakem. Optické představy bodového písma vytvářejí například propojením jednotlivých bodů myšlenými liniemi. Je to především významný švýcarský tyflokartograf, tvůrce vynikajících a dosud nepřekonaných papírových zeměpisných fyzikálních map, reliéfních obrázků zvířat a technických nákresů, M. Kunz, který takovou mutaci písma vytvořil. Podobný postup navrhuje A. Koechlin a J. Kennerknecht. (Viz A. Mell: Encyklopädisches Handbuch des Blindenwesens, 1900, s. 365 — Encyklopedická příručka slepectví) a další.
V roce 1890 se situace dostává tak daleko, že cílem kongresu učitelů nevidomých (1891) bylo uspořádat roztříštěné názory a navrhnout sjednocení Brailleova písma ve všech zemích.
V první polovině 19. století jsme svědky hledání vhodné latinky, která by vyhovovala čtení zrakem a slepci (nikoliv jejich učitelé) by se měli přizpůsobit. V této době Brailleovo písmo uniká pozornosti. Takové snahy, jak pozorujeme, pokračují i po celou druhou polovinu 19. století. Hledají se východiska v nejfantastičtějších návrzích. S malou nadsázkou můžeme říci, že každý výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé děti používal jiný druh písma. A skoro třicet let (1873—1900), ve kterých se konaly první mezinárodní kongresy učitelů, přispělo k přijetí Brailleova systému jako výchozího jen minimálně. Prakticky všechny kladné aktivity vycházejí z iniciativy několika jednotlivců, kolektivní orgán váhá. A touto skutečností byl ovlivněn i proces adaptace Brailleova písma na jiné jazyky.
Adaptaci Brailleova písma na český jazyk provedli nezávisle na sobě tři čeští tyflopedové: Václav Malý, učitel v Klarově Ústavu pro nevidomé v Praze (1873), V. Novák, učitel v Ústavu v Praze na Hradčanech (1891) aj. J. Schwarz, ředitel Ústavu v Brně (1880).
Soustavy Schwarzova a Malého se zásadně lišily písmeny s diakritikou (čárkami, háčky nad písmeny). Například Malý: é = body 3, 4, 5, Schwarz é = body 1, 5, 6; Malý ř = body 2, 4, 5, 6, Schwarz ř = body 1, 2, 5, 6; Malý ť = body 1, 2, 5, 6, Schwarz ť = body 1, 2, 3, 5, 6. atd. (Viz J. Schwarz: O vychovávání, vzdělávání a podporování slepcův, Ivančice 1888, s. 62—68).
První pokus o sjednocení se konal roku 1900, další roku 1922 na úrovni Ministerstva školství tehdejší Československé republiky. Poslední rekodifikace v roce 1995 byla provedena z hlediska souladu s černotiskem a digitální technikou. Pro češtinu tyto kódy připravila skupina odborníků, schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Od roku (viz Nová norma bodového písma, MŠMT Praha 1995). Od této doby je už možné, aby počítačové digitální slepecké tiskárny (například Index Everest) tiskly brailleským kódem v plném ortografickém rozsahu i v češtině. Tento v současné době používaný kód se od textu dosud užívaného českého brailleského písma liší natolik, nakolik je to bezpodmínečně nutné.
V současné době je již obtížné určit, kdy a kde bylo Brailleovo písmo přijato. Nepřesnost některých informací ovlivňovaly též určité osobní zájmy i omyly vyjádřené v některých písemných pracích mezi řádky, počítaje i zájmy regionální, které údaje zkreslují. Po zevrubném a dlouholetém studiu s porovnáváním mnoha pramenů jsem zpracoval následující stále otevřený přehled:
1855 Švýcarsko
1858 Dánsko (J. Moldenhawer)
1859 Holandsko (mimo Amsterodamu)
1868 Anglie (R. E. Armitage)
1870 Itálie (A. Ascenso)
1876 Amsterodam
1876 Německo. V Německu se objevuje hned několik návrhů. Mezi jinými i Hensgenova soustava. Z dalších návrhů stojí za zmínku systém L. von St. Marie. Ve své úpravě totiž používá zkrácené dvojhlásky (ae, oe ue = s diakritikou ä, ö, ü, dále st aj.). V Německu se v plnopise užívají dodnes.
1882 ruská azbuka (A. I. Skrebickij. Také se uvádí A. A. Adlerová
1883 Linec
1889 Polsko (Schönfeld řešil složitou diakritiku — háčky pod písmeny aj.)
1890 Japonsko
1892 Portugalsko (A. Mascaró z Lisabonu). V úmyslu zjednodušit bodové písmo pro čtení zrakem je doplnil linkami. Takové se potom rozšířilo i do Španělska. Svým písmem vydával letáky zvané Revue.
1893 Maďarsko (Pivar)
1895 arabské jazyky
1902 esperanto (H. Thilander)
1905 bulharská azbuka (Donev).
Rumunsko (I. L. Tassu, rok vzniku není známý). Podobně jsem nezjistil úpravy ani pro další jazyky.
Překvapivě pružně se dostává Brailleovo písmo do USA. Z Evropy je přivezl učitel působící v Ústavu pro nevidomé děti a mládež v Saint Louis (Missouri) S. Pollak již v roce 1860. Některým pedagogům se údajně zvlášť pro anglický jazyk nehodilo. Tehdejší ředitel Sibley zavedení adaptace Brailleova písma dokonce zakázal. Proto v roce 1871 vzniká newyorské písmo. Jeho autorem je W. B. Wait, ředitel Ústavu v New Yorku. Po dlouhodobě konaných pokusech s různými latinkami zjistil, že žádná z nich se pro nevidomé děti nehodí. Převzal proto původně Russův návrh z roku 1868 a upravil. Znovu a znovu se provádějí již tolikrát neúspěšné pokusy s latinkami a opět neúspěšně.
Newyorské písmo se skládalo z šesti až osmi bodů situovaných ovšem v horizontální poloze. Byly to tři až čtyři vertikální sloupce po dvou bodech. Písmena se tvořila v rámci obdélníku položeného na delší straně. Písmo je plně ortografické, ale za cenu velké složitosti vyplývající z délky jednotlivých znaků vodorovně. Abeceda obsahuje malá i velká písmena, čímž se pro každé velké písmeno znaky prodlužují o jeden sloupec dvou bodů (viz Seventy-Third, s. 70, New York 1909).
V roce 1853 byl v USA pořádán první kongres učitelů nevidomých žáků, na kterém bylo doporučeno používat bostonský tisk (hranatá latinka). V roce 1871 se konal v Indianapolis 3. kongres, který už jednoznačně doporučuje newyorské písmo místo nevhodné bostonské latinky. Zamítnuto bylo i filadelfské písmo.
Brzy na to sestavuje novou řadu bodového písma učitel bostonského Ústavu J. Smith. Vychází ze zásady, kdy k nejčastěji se vyskytujícím hláskám v anglickém jazyce přiděluje nejsnadněji čitelná písmena. Méně frekventovaným hláskám odpovídají složitější písmena, což ovšem vylučovalo adaptaci na jiné jazyky. V současné době je zde používáno brailleského písma v jeho původní verzi s přizpůsobením anglickému jazyku v plnopisu. Současně používaný zkratkopis vznikl později.
V Indii působila S. Bernardová. O jejích pokusech toho moc nevíme. Od ní převzal zkušenosti M. W. H. Murray, který v roce 1887 vytváří první praktický systém bodového písma pro středočínskou jazykovou oblast. (Již v roce 1884 učinila pokus Američanka Malosová.) V současné době se brailleské bodové písmo sestává z dvou- a více znaků. V roce 1953 se zde začalo rozšiřovat mandarinské brailleské písmo vytvořené na principu hlásek. (Má 9000 znaků.) V roce 1990 se v Číně konal kongres učitelů nevidomých žáků, který rozhodl o sjednocení brailleského písma pro každou ze tří jazykových oblastí Číny zvlášť. Tak byl ukončen složitý proces a zůstaly jen tři kodifikace Brailleova písma. Tím zmizela velká roztříštěnost. Nemůžeme se proto divit, že celý proces vývoje slepeckého písma v Číně trval tak dlouho.
V tomto okamžiku je zajímavé, že v Japonsku byl vytvořen hláskový systém brailleského písma. Je to Katakana. Užívá se především pro přepis cizích slov. Avšak ještě něco: i když jsou si oba jazyky cizí, mohou čínští nevidomí čtenáři částečně porozumět obsahu japonského textu v bodovém písmu. Doplňující stať o východních písmech najdeme v publikaci L. Nopa, Péče o děti s vadami zraku, Praha 1957 na str. 49—112.