(Zora 2002/8, str. 17—22)
Rakousko
Nejstarším větším Slepeckým muzeem je muzeum ve Vídni. Vzniklo v roce 1837, kdy zakladatel a ředitel Ústavu pro nevidomé děti J. W. Klein kolem svého odchodu z aktivní služby (1839) shromáždil vlastní již nepotřebné učební pomůcky (viz Klein, J. W.: Geschichte des Blindenunterrichtes, 1837, s. 37). Bylo uspořádáno až v roce 1898. O její muzejní instalaci se v roce 1910 zasloužil tehdejší ředitel Ústavu A. Mell. Postupně byla zpracována inventarizace a popis všech předmětů. Pro veřejnost bylo vídeňské Slepecké muzeum oficiálně otevřeno až v roce 1919.
Vídeňské muzeum podle A. Mella (Mitteilungen aus dem Gebiete des Blindenwesens, Wien 1919, s. III—XI.) mělo v první polovině 20. století následující okruhy pomůcek: učební pomůcky, pomůcky pro učení se, slepecké písmo a slepecký tisk, vyučování nevidomých běžnému písmu, vynález knihtisku pro slepce, výuka zeměpisu, vyučování aritmetice a geometrii, přírodopisu a přírodozpytu (fyzice), hudba, názorné vyučování, řemeslná výuka, teorie výuky slepců. Dále zde byly předvedeny technicko-praktické a teoreticko-psycho-fyziologické stránky fenoménu slepectví.
Budova Ústavu nebyla zrovna vhodná, občané se jí raději po špičkách vyhýbali. Tradice však působila uvnitř odborných kruhů. Do sálu muzea byli zváni představitelé Vídně a jiné vlivné osobnosti. Začátek druhé světové války přečkalo muzeum bez pohromy, jak mi sdělil zástupce ředitele. V roce 1944 bylo však pro hrozbu bombardování rozhodnuto Ústav i muzeum evakuovat. Při stěhování bylo poškozeno a zničeno mnoho exponátů. Některé předměty byly dokonce ztraceny, jak už to při takovém přemísťování bývá.
Koncem války se ukázalo, že opatření nebylo zbytečné, protože v posledních dnech války byl Ústav do základů zbořen leteckými bombami. Když byla budova Ústavu na tomtéž místě znovu postavena, bylo možné v roce 1963 přikročit i k nové instalaci muzea. Tímto zodpovědným úkolem byl pověřen slabozraký učitel G. Sageder, aby si tak doplnil svůj pracovní úvazek. Tak bylo konečně v roce 1973 možné muzeum znovu otevřít pro veřejnost (viz Kalender für Blindenfreunde 1997, s. 86).
Muzeum je umístěno, jak jsem při svých dvou návštěvách poznal, ve velkém sále se speciálně upravenými vitrínami pro nevidomé návštěvníky a vybaveno klimatizací.
V poslední době řídí muzeum jedna z pedagožek. Vedení tohoto zařízení o sbírky pečuje, zvláště o ty nejvzácnější. Z těch je to například fragment zeměpisné mapy M. T. von Paradisové s jejími vypichovanými poznámkami, originál (alespoň se tak tvrdí) prvního plnicího pera, které měl, podle vedoucí muzea, vynalézt sám J. W. Klein. Německá i rakouská literatura však na několika místech připisuje tento vynález vídeňskému konstruktérovi C. E. Müllerovi, který je zkonstruoval v roce 1825 (viz Mell, A.: Handbuch des Blindenwesens, Wien 1900, s. 696). A. Mell se v Encyklopedii v této souvislosti o Kleinovi nezmiňuje.[1] Postrádal jsem například Kleinův psací stroj (jeden z původních je v oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně). Nebyl jsem uveden do depozitáře ani do historické knihovny, nemohu proto posuzovat sbírku komplexně. Je škoda, že sbírka není vědecky zhodnocena a popsána, to zřejmě nemá ona pedagožka v náplni své činnosti. Muzeum působí celkově skoro jako skladiště.
Muzeum je zaměřeno pouze na učební pomůcky 19. a začátku 20. století. Nenalezneme zde ani historické tiskárenské stroje, ani ukázku slepeckých dílen. Přesto se za léta provizoria a různého stěhování podařilo shromáždit a uchránit mnoho památek na tvůrčí práci zdejších učitelů a techniků. Ve Slepeckém muzeu, které je součástí organizace Ústavu, jsme byli přijati mile a přátelsky, rovněž tak v Domě Louise Braille. Odborný výklad v muzeu prováděla profesorka školy. Ukázala všechno, co bylo možné si ohmatat. Zbylo však mnoho exponátů, které jsou natolik vzácné, že jsou ve vitrínách přístupné jen odborníkům. V Domě Louise Braille se nachází zvuková knihovna i se studiem, prodejna slepeckých výrobků, speciálních pomůcek, restaurace, kuželna a další prostory pro práci i odpočinek.
Trochu mne překvapilo, že vedení školy i muzea ve Vídni se prezentuje jako muzeum v pořadí historicky druhé. Protože mi tato tematika není cizí, znovu jsem prostudoval všechno, co je mi dostupné a zjistil jsem, že nemusím opravovat informace ve svém Tyflopedickém kalendáriu, kde jej právem zařazuji jako první. Slepecké muzeum ve Vídni jsem navštívil dvakrát. Založil je sám J. W. Klein, který při svém odchodu z funkce ředitele Ústavu shromáždil už nepoužívané jím vytvořené učební pomůcky i své bohaté publikace a uspořádal sbírku v roce 1837. Tím vznikla historicky první tematicky zaměřená výstava, avšak veřejnosti přístupná nebyla. Sloužila pouze odborníkům. Po Kleinově smrti, jak už to bývá, se některé pomůcky počaly ztrácet. Než došlo k úplnému zničení, ujali se ředitelé Ústavu jejich nové instalace a v roce 1898 vzniklo muzeum přístupné veřejnosti. V roce 1919 bylo uspořádáno jako reprezentační sbírka. Je stále součástí Ústavu a vedeno pracovnicí, která tuto práci vykonává mimo své pracovní povinnosti. Škoda jen, že dosud nebyl zpracován studijní ani neúplný katalog.